Marxistická kritika náboženství pro 21. století

Autor | 24.04. 2013

Autor: Jaroslav A. Polák

spisovatel, publicita, amatérský filosof, Kojot. Pro ateisty věřící, pro věřící ateista; jinak, pokud se duchovních věcí týče, především mystik. Přesvědčený sekularista. Nečlen, ale rejpavý sympatizant OSAČR. Je rozvedený a má tři kočky.

( Poznámka redakce: O tomto článku jsem celkem dlouho přemýšlel, jestli jej zde zveřejnit, nebo ne. Prvním důvodem je, že jeho formát a délka se příliš nehodí pro spíše „blogový“ styl těchto stránek. Druhým důvodem potom bylo, že mnoho lidí u nás při přečtení nebo vyslovení jména Marx vidí rudě a ztrácí schopnost racionálně uvažovat. Článek snad může být zajímavým podnětem k zamyšlení nad náboženstvím a ateismem z dnes už poměrně netradičního úhlu pohledu, daného autorovým deklarovaným radikálním levičáctvím. Z těchto důvodů budu poněkud přísněji moderovat diskuzi. Komentáře mimo článkem nastíněná témata, útoky ad hominem a ostatní komentáře porušující pravidla budou přesouvány do „žumpy“. ~ Slávek Černý) 

Následující příspěvek byl ve zkrácené podobě přednesen na konferenci Funkce a význam společenských věd pořádané Klubem společenských věd 1. a 2. února 2013 v Čelákovicích. Esej byl v březnu 2013 zveřejněn ve sborníku z této konference.

Úvod

Máme-li v úmyslu skutečně kriticky a ve správném kontextu přistupovat k současné české náboženské realitě, jež je v rámci světa i Evropy poměrně unikátní, je třeba zbořit jeden podstatný mýtus, vyjasnit si některé pojmy a promyslet, jak na tuto situaci správně reagovat a co se z ní můžeme naučit.

Mýtem, který je třeba zbořit, je přesvědčení, že Češi jsou národ ateistů. Pojmy, jež je třeba si vyjasnit, respektive distinkce, jíž je třeba zavést, je odlišení religiozity a spirituality. To, co nás porozumění současné náboženské situaci může naučit, je lepší porozumění aktuálnímu stavu společnosti, jejímž zrcadlem religiózní a spirituální situace v ní bezesporu je. To zrcadlo je samozřejmě poněkud křivé a odraz v něm je třeba podrobit korekcím, nicméně je to odraz výjimečně detailní a užitečný, „[v]ždyť každé náboženství je jen fantastické zrcadlení vnějších sil, které ovládají každodenní život lidí, v jejich hlavách, zrcadlení, při němž pozemské síly přijímají formu sil nadpozemských.“ (Marx: Anti-Dühring. in: [4], 137)

Tomu všemu se chci v tomto příspěvku věnovat, z čehož přirozeně plyne, že se jedná jen o náčrt, jehož každou část je možné (a užitečné) dále detailněji rozebírat.

„Náboženství“, „religiozita“ a „spiritualita“

Začněme explikací pojmů. Budu-li zde psát o „náboženství“ nebo o „náboženské situaci“, „náboženském myšlení“ atp., budu tyto pojmy používat velmi široce jako označení projakákoli přesvědčení o existenci sil či aktérů, působících na naše životy, přičemžempirickourealitu těchto sil nebo aktérů, respektive jakoukoli možnost jejich kauzálního působení na svět, současný přírodovědecký a společenskovědní konsensus neuznává. To znamená, že do rozsahu tohoto pojmu spadnou katoličtí křesťané i lidé věřící astrologii, hinduističtí asketové i hlasatelé konspiračních teorií, Svědkové Jehovovi i okultisté. Nezáleží tedy na tom, zda je působící silou osobní bůh, vesmírná energie, mimozemšťané či globální spiklenci. Do této kategorie mimo jiné spadnou i některé formy kultu osobnosti, pakliže je objektu tohoto kultu připisována moc, jíž reálně nevládne a vládnout nemůže, jako je tomu v případě „kimovské mytologie“ v KLDR. Takové druhy víry bývají někdy označovány jako „kvazináboženské“ či „kryptonáboženské“, ale pro účely tohoto eseje není taková distinkce zapotřebí. Takto tedy pro účely této statě budiž definován pojem „náboženství“.

Abychom však správně uchopili tuto část reality, je třeba ji vnitřně rozčlenit. Za nesmírně vhodnou pokládám religionistickou distinkci pojmů „religiozita“ versus „spiritualita“.

Za „religiozitu“ či „religiózní chování“ označme ty druhy náboženské víry a jednání, jež jsou orientované na nějaký institucionálně určený řád. Tímto předem určeným řádem myslíme dogmata, tedy různé články víry, katechismus, závazná pravidla morálního a rituálního chování, účast na opakujících se rituálech atp. Z psychologického či psychoanalytického hlediska je to ta složka náboženské víry a náboženského jednání, kterou bychom mohli označit jako obsedantní, nutkavou.

Jako spiritualitu či spirituální chování budeme chápat ty druhy náboženského přesvědčení a konání, které vycházejí z jedince, bývá chápána jako „vnitřní (individuálně psychický, prožívaný) aspekt náboženství v kontrastu s jeho vnějšími, víceméně institučními prvky, jako jsou doktrína, organizace, autority, texty, ustálené rituály.“ ([7], 17). Spadá sem veškerá mystika coby způsob individuálního kontaktu s transcendentní realitou (Bohem, Kosmem, Prázdnotou atd.) a to i tehdy, pokud se daný druh praxe řídí nějakými pravidly – protože výsledkem je individualizovaná náboženská zkušenost. Jak ale dále uvidíme, spadá do této oblasti i současný povrchní „esoterismus“.

Obecně lze říci, že kupříkladu římský katolicismus je více religiózní a méně spirituální, než třeba théravádový buddhismus, nicméně je podstatné si uvědomit, že v každém náboženském fenoménu, a především u každého jednoho náboženského jedince, jsou obě složky v určitém poměru smíseny, tedy že téměř nikdo není jen religiózní nebo jen spirituální.

K tomuto rozčlenění jsem musel přistoupit proto, abych mohl definovat tzv. „povrchní spiritualitu“. Učiním tak nejprve na pozadí „spirituality hluboké“. Za představitele hluboké spirituality můžeme považovat patrně téměř všechny zakladatele náboženských směrů a možná i šířeji tvůrce nových filosofických idejí, pakliže byl jejich zdrojem zásadní vnitřní prožitek, určitá ohromující vnitřní zkušenost (kupříkladu existencialisty), dále pak mystiky, kteří zasvětili život hledání Boha, Absolutna, nirvány a podobně; ale i osobnosti, jako byl Albert Einstein a jako je i současný ateistický guru Richard Dawkins, které mají zkušenost se silným, numinózním prožitkem posvátného údivu tváří v tvář přírodě, nicméně myšlenku jakéhokoli nadpřirozena zásadně odmítají (v tomto rozsah pojmu „spiritualita“ překračuje rozsah pojmu „náboženství“, jak zde byl definován). V případě dalších úvah se nicméně budeme zabývat tou (převládající) oblastí spirituality, jež nějakou formu nadpřirozena postuluje.

Hluboce spirituální lidé jsou bezesporu pozoruhodní a inspirativní; nicméně z hlediska porozumění současné náboženské situaci je důležitější uchopit podstatu spirituality povrchní. K tomu si vypůjčím myšlenky australského filosofujícího spisovatele Grega Egana z jeho povídky Stříbrný oheň:

„Tohle už nebyl můj svět. (…) V mém světě nebyly žádné víly stromů a potoků. Žádní bohové, žádní démoni, žádní duchové předků. Nic – mimo naše kultury, naše zákony, naše vlastní vášně – neexistovalo proto, aby nás to trestalo, aby nás to utěšovalo, nebo aby to stvrzovalo jakýkoli akt nenávisti či lásky.

Moji rodiče to chápali dokonale, ale jejich generace byla první, která se zbavila okovů pověr. A moje generace po kratičkém rozpuku pochopení podlehla uspokojení. Na nějaké úrovni jsme museli začít považovat za samozřejmé, že to, jak vesmír funguje, je teď jasné každému dítěti, přestože to jde proti všemu, co je druhu vrozené: divoké, neukázněné lásce k organizovaným strukturám, touze vytěžit smysl a útěchu ze všeho na dohled.

Mysleli jsme si, že svým dětem předáváme všechno, co je důležité: vědu, historii, literaturu, umění. Obrovské knihovny informací jsme jim složili k nohám. Ale nebojovali jsme dost tvrdě, abychom předali tu nejobtížněji získanou pravdu ze všech: Morálka přichází pouze zevnitř. Smysl přichází pouze zevnitř. Mimo naši lebku je vesmír lhostejný.

Na Západě se nám možná podařilo zasadit smrtelné rány starým dogmatickým náboženstvím, starým monolitům klamu, jenže to vítězství vůbec nic neznamenalo.

Protože jejich místo teď všude zabíral cukerínový jed spirituality.“ ([1], 267)

K tomu lze připomenout i Marxova slova, že „[n]áboženství je totiž sebeuvědomění a sebedůvěra člověka, který se buďto ještě nenašel, nebo se už zase sám sobě ztratil.“ (Marx: Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, in: [1], 39; zvýrazněno mnou).

Na rozdíl od Grega Egana jsem spiritualitu rozdělil na hlubokou a povrchní, neboť jinak bychom dospěli ke kontraintuitivním závěrům, ale ve skutečnosti jde samozřejmě o škálu, kde „povrchní“ a „hluboká“ jsou jejími extrémy. V zásadě však lze říci, že „povrchní konec“ této škály zahrnuje mnohem více lidí, než ten „hluboký“ – a to je pro naše další úvahy podstatné.

Nuže: Nyní už máme vyjasněny všechny pojmy, jež potřebujeme, abychom rázně zbořili mýtus o Češích coby národu ateistů.

Češi nejsou národem ateistů aneb český „něcismus“

Podle Eurobarometru z roku 2005 ([10]) je v České republice 30% ateistů, kteří byli pro účely tohoto sociologického průzkumu definováni jako lidé nevěřící v boha ani v nějaký druh duchovní nebo životní síly. To je v porovnání se světem poměrně velké číslo, ale:

Kromě toho, že 19% obyvatel České republiky explicitně uvedlo, že věří v boha, je zde celých50% Čechů, kteří věří ve výše zmíněný „nějaký druh duchovní nebo životní síly“. A tito lidé povětšinou spadají do sféry výše definované povrchní spirituality a to i v tom smyslu, jak o tom pojednával Greg Egan.

Tento průzkum pokládám za poněkud relevantnější, než výsledky Sčítání lidu, domů a bytů z roku 2011 ([11]), v němž (uvedení údaje nebylo povinné) se k otázce náboženství nevyjádřilo celých 45,2% respondentů. Nicméně i tak jsou získané výsledky cenné:

34,2% dotázaných zvolilo odpověď „bez náboženské víry“ a 13,8% se přihlásilo k nějaké církvi nebo náboženské společnosti (10,3% římských katolíků, ostatní církve a náboženské společnosti tvoří zbytek a žádná nepřesáhla jedno procento, většina ani desetinu procenta).

Desetinu procenta tvoří respondenti, kteří uvedli jako víru „Jedi“, což lze chápat spíše jako recesi a rozhodně se nejedná o náboženský subjekt, z celkového součtu je vyjímám. Otázkou je, jak interpretovat půl procenta respondentů spadajících pod „jiné“, nicméně to není otázka podstatná.

6,7% lidí uvedlo, že jsou věřící nehlásící se k církvi, ať už tím mysleli cokoli.

Musíme však vzít dále v potaz distinkci mezi vírou deklarovanou a vírou realizovanou. Podle průzkumu, který realizovala Česká biskupská konference ([9]) v letech 1999-2004, počet lidí pravidelně navštěvujících římskokatolické bohoslužby klesl z 4,2% populace v roce 1999 na 4% populace v roce 2004, kdy ČBK tento výzkum (raději?) ukončila.

Z výše uvedených dat lze vyvodit, že opravdu silných stoupenců tradičních věr, tedy těch, kdo žijí intenzivním náboženským životem ve smyslu pravidelné účasti na bohoslužbách, je u nás maximálně 5%, spíše méně. Pak zde máme nějakých 8-9% více či méně vlažných věřících (nicméně určitým způsobem spojujících svou identitu k denominační příslušností), 30-35% víceméně ateistů, respektive explicitních ateistů a lidí nábožensky lhostejných (to jsou ti lidé, co se začnou modlit, když začne padat letadlo, v němž právě letí).

Podle zprávy z roku 2008 „Beliefs about God Across Time and Countries ([16])“, kterou vypracoval statistik Tom W. Smith, je u nás 26,2 silných ateistů a jen 11,1% lidí, kteří uvádějí, že „nepochybují o existenci Boha“. Věřících v osobního boha je podle této zprávy 16,1% a hluboce věřících 5,8%, což odpovídá výše zmíněným údajům. Dle stejného zdroje u nás značně ubývá lidí věřících v osobního boha a narůstá počet ateistů.

Mimochodem – chápu sociologicky pragmatický smysl otázky na existenci boží, ale je třeba připomenout, že z hlediska filosofického je možné tuto otázku označit jako zmatečnou, protože se ptá na existenci empirickou realitu transcendující skutečnosti stejně, jako se obvykle ptáme na existenci empiricky testovatelných entit. Mohu říci, že věřím či nevěřím v existenci sněžného muže, ale nemohu stejným způsobem prohlásit totéž o Bohu či jiném druhu transcendentního objektu. To důkladně rozebral už Kant. Jiná věc ovšem je, že většina lidí, uvádějících, že „věří v Boha“, o distinkci mezi empirickým a neempirickým v tomto i jiném smyslu patrně nikdy neuvažovala.

Ale vraťme se k tématu: Mezi Čechy nacházíme obrovské množství lidí (cca polovina populace), kteří nikam nepatří, ale v něco věří.

Liberálně-katolický kněz a teolog, a též religionista, Tomáš Halík ([8]) pro tyto lidi jako první použil výraz „něcisté“ – na základě často používaného tvrzení, že „Něco tam nahoře možná je.“ Tomáš Halík používá termín „něcisté“ lehce pejorativně v tom smyslu, že u těchto lidí postrádá autentické a vážné přihlášení se k nějakému duchovnímu závazku, nicméně je lze používat i vcelku neutrálně jako deskriptivní termín pro denominačně neukotvenou, vágní a povrchní spiritualitu, jaká se rozmáhá nejen u nás, ale i v jiných vyspělých zemích. U nás ovšem vskutku signifikantně.

Mým příspěvkem k úvahám o „něcismu“ je postřeh, že tito lidé ve skutečnosti věří ve dvě božstva tvořící jakousi „svatou dvojici“. Tato božstva bychom mohli pojmenovat „Něco tam nahoře“ a „Něco mezi nebem a zemí“. Zatímco „Něco tam nahoře“ je jakýsi vágní garant smyslu života a případné posmrtné existence, „Něco mezi nebem a zemí“ je patronem novinových horoskopů, léčení kameny, energetických zářičů, tachyonových, kvantových a kdo ví jakých jiných léčitelů, energetizovných vod a dalších fenoménů spadajících do povětšinou komerční spirituality, jež bývá dnes také označována jako „esoterika“ (i když na ní není skrytého už vůbec nic – žádné tajemství neexistuje, jen prosté čarodějnické kšeftaření v tom či onom moderním hávu). Jsou to fenomény, u nichž když dá člověk najevo nedůvěru, dostane se mu odpovědi, že nelze vyloučit, že existuje „Něco mezi nebem a zemí.“

Ivan Štampach charakterizuje tuto náboženskou oblast takto: „V terénu nejednoznačné náboženské plurality a diverzity žije eklekticismus, který se od jiných forem symbiózy, koexistence či sdílení liší tím, že z různých směrů vybírá jednotlivé aspekty a klade je spíše vedle sebe. Rezignuje na vytváření organického celku nauky a praxe.“ ([7], 196)

Tito, řekněme, „čistí něcisté“ tedy nevěří žádné ucelené mytologii a žádnému jasně formulovanému dogmatu. Jejich duchovní svět má stavebnicovou strukturu – přebírají a často si i kupují určité druhy náboženských či duchovních prožitků zčásti na míru, zčásti podle aktuálních módních trendů. Ve svém postmoderním narcismu (jak jej nepřekonatelně popisuje ve svých knihách francouzský filosof společnosti Gilles Lipovetsky) své náboženské praktiky individualizují a personalizují, nicméně tak činí stejně, jako v případě jakéhokoli jiného konzumu. Lipovetsky hovoří o tom, že v postmoderní společnosti dochází ke zdůraznění zvláštností, k bezprecedentní personalizaci jedinců, kdy nepřeberná spotřební nabídka zmnohonásobuje modely a vzory, zvyšuje touhu být zcela sám sebou a „mění každého v operátora neustálé svobodné volby a kombinování, je vektorem diferenciace lidí.“ ([2], 148) Výsledkem je, že: „Proces personalizace plodí technikolorovou prázdnotu, existenciální kolísání způsobené přemírou vzorů, byť přikrášlených družností, ekologismem nebo psychologismem.“ ([2], 13-14) Dochází k definitivnímu oproštění se od božského řádu morálky, neboť: „Nic absolutního nás již nenutí, ba ani nevybízí, abychom se oddali jakémukoliv vyššímu ideálu. Povinnost je věcí svobodného rozhodnutí.“ ([3], 67)

Podle Slavoje Žižka současná společnost chápe individuum jako to, co se řídí novým imperativem „postmoderního Nadjá“: povinností užívat si. ([5], 57)

Takové reklamou manipulované „individuum“ pak svou jedinečnost – jak poznamenává například Jan Keller – vyjadřuje tím, jakým přívěskem ozdobí zpětné zrcátko svého auta, nebo čímkoli jiným, co je aktuálně „in“. Aplikujeme-li to na náboženskou oblast, tak – jak trefně říká jeden můj známý – z božího se stalo… zboží.

Fenomén „konspiracionismu“

Specifickou v širším smyslu náboženskou formou je víra v konspirační teorie. Ta se sice objevovala i dříve, ale až v posledních desetiletích zažívá skutečný rozmach, mimo jiné i v důsledku rozšíření internetu. Jsem přesvědčen, že jsme svědky nově se rodící mytologie a to právě v podobě populárních konspiračních teorií. Tyto teorie, a to i v případě, že nepostulují existenci vyloženě nadpřirozeného činitele, lze pokládat za náboženské v tom smyslu, že sice někdy neodporují přírodovědeckému konsensu, ale rozhodně jsou v rozporu se sociologickým a sociálně-psychologickým uchopením světa; navíc jde o nauky, jež postulují představu mýtického boje sil dobra se silami zla a mají mnoho dalších typicky mýtických motivů (především gnostického ladění). ([6], 116)

Povšimněme si v této souvislosti něčeho, co bychom mohli označit jako „životní cyklus mýtu“: Mýtus začíná jako vyprávění, jemuž je doslovně a neproblematicky řečeno (blesky vrhá na zem hromovládný Zeus či Perun, Ježíš zcela reálně vstal z mrtvých atp.), posléze, poté, co původní víra začne být stále méně věrohodná, nastupuje potřeba mýtus interpretovat v nějaké alegorické rovině (tak novoplatonikové převyprávěli řeckou mytologii jako alegorické zobrazení filosofických pravd a podobně někteří současní teologové interpretují Ježíšovo zmrtvýchvstání symbolicky a stejně tak i v Bibli popisované zázraky). Pak následuje fáze, kdy se z mýtu stává pohádka, jež už nedisponuje svou původní funkcí a má hodnotu pouze historickou a estetickou. Někdy ovšem mohou mýty znovu ožít v podobě nějakého náboženského „revivalu“, jako jsou například novopohanské kulty, nebo být využity v rámci filosofického či psychologického systému (např. v díle C. G. Junga).

A tak zatímco mýtus o Kristu přestal být pro většinu obyvatel naší země směrodatný, přibývá zde lidí, kteří vášnivě věří v existenci po staletí trvajících židovských, zednářských či jiných spiknutí, jsou přesvědčeni o tom, že vláda USA spolupracuje s mimozemšťany či dokonce o tom, že se vlády celého světa spikly a rozprašují na nás z letadel prášek, který dělá z lidí „tupé ovce“.

Osoby věřící v konspirační teorie bych, jak je mým dobrým zvykem, rozčlenil na dvě skupiny (ale opět jde ve skutečnosti spíše o škálu). Jednak zde máme osoby, jež těmto novodobým mýtům doslova zasvětili život a aktivně je šíří, především pomocí internetu, a pak zde máme recipienty těchto mýtů, kteří nejsou schopni správně posuzovat relevanci různých informací a vytvářejí si tak často dosti nekonzistentní a zmatený obraz světa utkaný ze seriózních zpráv i bulváru, populárně podaných poznatků přírodních věd i novinářských kachen, chybně generalizovaných zkušeností různých lidí a také z různých konspiračních teorií zveřejňovaných na tzv. „alternativních“ webech.

Zde si opět dovolím krátkou odbočku: Lidé, jenž ztratí důvěru v oficiální ideologii prezentovanou mainstreamovými médii, obvykle nedospívají ke skutečné kritice ideologie kupříkladu v marxistickém smyslu, ale podlehnou některé z nabízených alternativních ideologií, jež předstírají, že nabízejí pravdivý obraz světa. Mechanismus, jakým to probíhá, zkoumá Žižek, stručně lze říci, že lidé mají sklon k personifikacím neosobních dějů, tedy že spíše podlehnou víře v monstrózní spiknutí než aby připustili, že základem globálních procesů jsou neosobní procesy vyplývající z povahy kapitálu a výrobních vztahů. (viz též[12])

Měli bychom si klást otázku, zda nechybujeme v prezentaci skutečných alternativ ke konspiračním teoriím, zda bychom neměli lépe zachytávat ty, kdo začnou pochybovat o falešném vědomí, jež je jim předkládáno. Jen pro pořádek poznamenávám: Nepochybuji, že elity konspirují – například v podobě tajných kartelových dohod atp. Konspirací ve smyslu předkládaného pojednání myslím představu nějakých „ďábelských plánů na ovládnutí světa“.

Prozkoumáme-li mnohé konspirační teorie optikou alegorického či symbolického čtení, zjišťujeme, že leckdy jsou určitým způsobem pravdivé, ovšem zcela jinak, než jak předpokládají jejich proponenti. Nacházíme zde nespočet zdařilých metafor současné ideologie, naneštěstí však tyto metafory, ač obsahují cosi pravdivého, jsou kvůli svému doslovnému přijetí opět jen falešným vědomím a jejich proponenti jsou pro stávající ideologii v podstatě zcela neškodní, nebo jí dokonce slouží tím, že zachytávají a paralyzují ty, kdo o aktuálním ideologickém „matrixu“ začínají pochybovat.

Hrozí nám náboženský „comeback“ ze strany tradičních náboženství?

A nyní si položme důležitou otázku: Jsou reálné obavy z rekatolizace Česka v důsledku toho, že se v rámci Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmistane Římskokatolická církev významným ekonomickým hráčem? Jsem přesvědčen, že ačkoli je na místě zachovat jistou úroveň bdělosti, toto nebezpečí nám nehrozí. Všimněme si, že zvláště veřejnoprávní média již od roku 1990 vzhledem k reálnému počtu křesťanů v naší společnosti zcela bezprecedentním způsobem protežují křesťanská náboženství.

Přesto: Při prvním sčítání lidu v roce 1991 se k římským katolíkům přihlásilo 39% občanů v Česku, v roce 2001 to bylo již jen necelých 27% a o deset let později jen něco přes 10%. Podobný pokles zaznamenaly i další větší církve. Pokládám za krajně nepravděpodobné, že by tento trend mohla jakákoli finanční injekce zvrátit.

Neboli: Z hlediska ideologického směrem k občanům nepředstavují křesťanské církve v Česku žádnou významnější potenciální hrozbu (čímž nechci říci, že bych je a priori za hrozbu pokládal). Je však třeba pozorně sledovat propojení Římskokatolické církve s politiky či celými politickými stranami, jež skutečně může vyústit v počiny proti zájmu společnosti uskutečněné navzdory odmítavému postoji většiny občanů, jak se stalo v případě tzv. „církevních restitucí“.

Zatímco na Slovensku se k římskému katolicismu hlásí 61% populace a tamní sekulární humanisté se na římské katolíky musejí zaměřovat především, naše společnost je mnohem „postmodernější“ a máme zde v mnohém odlišné priority.

Institucionální kritika náboženství v České republice a na Slovensku

Obraťme se nyní ke kritikům náboženství. Předně je třeba zmínit, že v České republice funguje několik velmi dobrých kateder a ústavů religionistiky zprostředkovávajících kvalitní a povětšinou objektivní náhled na nejrůznější náboženské fenomény pravěkými náboženstvími počínaje a současnou novou religiozitou konče. Předmětem religionistiky je náboženství jako fenomén hodnotově neutrálního výzkumu, je tedy třeba rozlišovat religionistiku a kritiku náboženství jako dva různé, ale v obou případech oprávněné a užitečné, přístupy ke studiu náboženství.

Od obou je třeba odlišit teologii coby formu sebereflexe vlastního náboženství zevnitř, nebo reflexe jiných náboženství optikou náboženství vlastního.

Na pomezí čisté religionistiky a kritiky náboženství u nás nacházíme Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Zpočátku, sdružení vzniklo v roce 1993, byla „Společnost“ radikálně antikultovní a publikované práce byly religionisty kritizovány jako tendenční a silně ovlivněné křesťanskou vírou autorů; posléze však převážila profesionalita a odbornost a v současné době, pod vedením Ivana Štampacha, je Společnost pro studium sekt, respektive její časopis Dingir, zdrojem solidních informací o nové religiozitě, včetně různých okrajových fenoménů. Tím, že se tato organizace vydala cestou důrazu na objektivitu a neutralitu, se ovšem již de facto stala především religionistickou.

Nepřehlédnutelnou kritickou organizací je Klub skeptiků Sisyfos, který vznikl v roce 1995 na podnět spisovatelky a novinářky Věry Noskové, astronoma Jiřího Grygara a řady dalších lidí. Dnes má téměř 400 členů, z nichž přibližně dvě třetiny mají vysokoškolské vzdělání. S trochou nadsázky lze říci, že se Klub skeptiků zaměřil na boj proti „něcistům“. Ve svých stanovách má zákaz jít do konfliktu s uznávanými náboženstvími, nejspíše proto, že mnoho jeho členů, včetně Jiřího Grygara, jsou věřící křesťané. Klub tedy, a v tom navazuje na křesťanskou tradici, bojuje proti tomu, co označuje jako „pověry“, ale „víru“ nechává na pokoji, aniž by si jeho členové uvědomovali, že mezi vírou v Ježíšovy zázraky a jeho zmrtvýchvstání a vírou v zázraky současných „divotvůrců“, kteří jsou předmětem kritiky tohoto spolku, ve skutečnosti není žádný kvalitativní rozdíl.

Možná větším problémem tohoto spolku je však fakt, že svou práci často odvádí vysloveně nekvalitně. Jeho členové se obvykle neobtěžují hlouběji se seznámit s kritizovaným fenoménem a jejich kritika v podstatě zní: „Je to nevědecké, takže se to nemohlo stát, proto se to nestalo/neděje a tudíž je to podvod.“

To sice může být v mnoha případech pravda, ale pokud chceme kritizovat skutečně smysluplně, bez skutečného vhledu do problematiky a porozumění sociálním souvislostem a historii daného fenoménu se vskutku daleko nedostaneme.

Sympatickým projektem navazujícím na prvorepublikovou tradici je Volná myšlenka. Na webových stránkách Volné myšlenky nacházíme často velmi ostré proticírkevní texty a mimo jiné i polemiku s Jiřím Grygarem. Zdá se však, že poslední aktivita na stránkách byla v roce 2010, kdy byla přidána elektronická verze zpravodaje Maják. O dalších aktivitách mi není nic známo.

Dosti podivnou až bizarní organizací jsou Humanističtí ateisté, kteří sami sebe definují jako ateistické pravicové konzervativce a základním bodem jejich programu je úsilí postavit křesťanství mimo zákon. Zdá se, že hlavním předmětem činnosti tohoto spolku je bombardování českých ministerstev různými dopisy, které píše předseda tohoto sdružení Antonín Vaněk.

Velmi aktivní je Občanské sdružení ateistů České republiky, jež, řekl bych, tvoří především mladí nadšenci s dobrou vůlí a spoustou energie, nicméně bez hlubšího porozumění problému, jímž se zabývají. Dle zveřejňovaných článků jakož i na základě diskuse pod nimi usuzuji, že jejich znalosti náboženské problematiky jsou spíše povrchní, nicméně zde také vidím, a oceňuji, ochotu se dále vzdělávat. Jejich činnost je užitečná především v tom, že mapují problematické záležitosti spojené s náboženstvími a pravidelně a solidně o nich na svých stránkách informují.

Úplně jinou kvalitu práce co se kritiky náboženství týče ale nacházíme u našich slovenských bratrů, což ovšem přirozeně vyplývá ze značně odlišné společenské reality pokud se náboženství týče. Slovenská Spoločnosť   Prométheus vznikla již v roce 1990 a jejími cíli jsou ochrana občanů bez vyznání, obrana svobody myšlení a šíření sekulárního humanismu. Krédem Prométhea je: „Na to, aby bol človek morálny nie je potrebné veriť v bohov, ktorí neexistujú a preto je zbytočné financovať cirkvi. Radujte sa zo života a pomôžte šíriť dobrú zvesť o humanizme na Slovensku“.

Na rozdíl od českých kritiků náboženských fenoménů kladou důraz nejen na kritiku, ale i na šíření pozitivního, tedy humanistického, étosu v podobě dobře podané sekulární etiky. ([13]) Takový přístup pokládám za mnohem plodnější, než pouhé útoky na náboženská přesvědčení spoluobčanů.

Někteří další kritikové náboženství v Česku

Kromě výše zmíněných institucí u nás působí několik mediálně aktivních osobností, které se zabývají mimo jiné i kritikou náboženství. Nejznámější z nich je bezpochyby neuropatolog a význačný popularizátor vědy František Koukolík, který se zaměřuje především na otázky spojitosti náboženských přesvědčení s naší evoluční historií a uzpůsobením mozku. Předmětem jeho kritiky jsou jak tradiční náboženské systémy, tak i nejrůznější formy „něcismu“.

Další aktivní a nepřehlédnutelnou postavou na naší protináboženské scéně je olomoucký analytický filosof Filip Tvrdý, který publikuje na svém weblogu Massive Error. Byl-li Friedrich Nietzsche filosof s kladivem, Filip Tvrdý je filosof s bazukou. Jeho kritické a výsměšné výpady vůči náboženství a jiným iracionálním fenoménům překonávají i francouzské osvícence, a stejně nevybíravě si bere na paškál i komunisty a levici vůbec, na kterou útočí z liberálně-pravicových pozic. Nevýhodou jeho přístupu je místy až ostentativní nezájem o hlubší vhled do některých fenoménů, jež činí terčem své kritiky, a skutečnost, že názorový rozpor vnímá jako osobní záležitost. I přes jistou zbrklost a neochotu k dialogu o některých tématech shledávám jeho činnost přínosnou. Je užitečné jeho stránky průběžně sledovat, neboť často upozorňuje na témata, jež se do našich médií obvykle nedostávají.

Ostrým diskutérem na poli náboženské kritiky je i pražský analytický filosof Tomáš Hříbek, který se dostal do širšího povědomí především svou polemikou s Tomášem Halíkem, jež proběhla v Lidových novinách ([15]), kde poměrně často publikuje. Stejně tak se zúčastnil množství různých debat na téma víra versus věda ([14]), zabývá se filosofickými aspekty evoluční teorie a na stránkách Filosofického časopisu hájí pozici sekulární etiky.

Všechny výše uvedené myslitele lze charakterizovat jako obhájce pozic scientismu, respektive metafyzického (ontologického) naturalismu, jenž lze charakterizovat jako koncepci, kladoucí coby princip výkladu všech jevů přírodu a tvrdící, že epistemickou hodnotu má jen poznání zprostředkované přírodními vědami. Takový redukcionismus může být v mnoha směrech užitečný, ale v tomto případě se domnívám, že společným problémem těchto tří a samozřejmě i mnoha dalších scientistických kritiků náboženství je to, že útočí na důsledek, marxisticky řečeno na nadstavbu, nikoli na příčinu, tedy společenské podmínky – i když je připustí, neuvažují většinou o možnosti jejich změny. Předpokládaným výsledkem je pak „přesvědčování přesvědčených“, vzájemné uznalé vzájemné „poklepávání se po ramenou“, občasné spory o detaily, ale jen minimální ovlivnění stoupenců kritizovaných ideologií.

Závěr

Náboženství, a to i v jeho (post)moderních formách, můžeme i dnes spolu s Marxem označit za „převrácené vědomí světa“ produkované společností. „Náboženství je fantastickým uskutečněním lidské podstaty, protože pravou skutečnost lidská podstata nemá.“ (Marx: Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, in: [1], 39). „Zrušit náboženství jako ilusorní štěstí lidu znamená žádat jeho skutečné štěstí. Požadavek vzdát se ilusí o svém postavení je požadavek vzdát se postavení, ve kterém je zapotřebí ilusí.“ (Tamtéž; [1], 40)

Marxismus mimochodem usiluje na kolektivní rovině o totéž, oč usiluje na individuální úrovní zenový buddhismus: Osvobození člověka z osidel falešného vědomí a determinace podmínkami života i ideologickým klimatem. U obou navíc nacházíme také revoluční metody.

Situace podobná naší v dějinách již nastala – kupříkladu v období helénismu, kdy zanikly původní městské státy a mocenská centra se lidem vzdálila daleko za obzor. Je přirozené, že lidé, kteří nedisponují skutečnou kontrolou nad svými životy, hledají něco, co by jim pocit kontroly vrátilo. V případě, že dojde ke kolapsu tradičních věr, k němuž u nás bezpochyby došlo a k němuž došlo i po zániku autonomních řeckých polis, přicházejí na řadu různé formy individualizované spirituality, nabídka všelijakých magických, věšteckých či léčitelských služeb, víra v cizí božstva a vznik nových, často synkretických kultů. Což se nyní u nás reálně děje.

To nemusí být vždy jen neštěstím – situace tohoto druhu nabízí širokou paletu možností lidské tvořivosti, umožňuje vznik nečekaných spojení různých idejí apod., nicméně celkově ji lze chápat jako symptom toho, že vláda se lidu v žádném případě nenavrátila.

Pokládám za nezbytné věnovat se kritice náboženství z marxistických pozic obohacených v určitých aspektech o fenomenologii a existencialismus (coby nástroje schopné poskytnout zajímavé náhledy na lidskou subjektivitu) a to takovým způsobem, abychom odhalovali hlubší příčiny zkoumaných fenoménů. Stejně tak je třeba vnímat náboženskou realitu i jako zdroj inspirace a příležitost k dialogu, tedy nikoli jen konfrontačně, a k dialogu s jakýmkoli typem náboženských lidí zásadně přistupovat s respektem, nikoli s despektem.

Nabízí se také otázka, zda může existovat marxistická religionistika i marxistická kritika náboženství nebo jen marxistická kritika náboženství, tedy zda lze pomocí marxismu zkoumat nadstavbu neutrálně, respektive zda filosofie od počátku určená k proměně světa, může sloužit i jeho nezaujatému zkoumání.

Pokud jde o přístup ke společnosti, je třeba vzít si příklad od slovenských humanistů a aktivně a sebevědomě nabízet sekulárně humanistický étos, jenž nebude zatížen náboženskými dogmaty ale ani postmoderním relativismem. Vypadá to na dlouhou cestu, jejíž konec my nejspíš ani nezahlédneme, ale je nezbytné se po ní vydat.

Literatura a zdroje

[1] EGAN, Greg. Luminous: (světelný). 1. vyd. Praha: Talpress, 2011, 421 s. ISBN 978-80-7197-398-0.

[2] LIPOVETSKY, Gilles. Éra prázdnoty: úvahy o současném individualismu. V čes. jaz. vyd. 1. Praha: Prostor, 1998, 269 s. ISBN 80-85190-74-5.

[3] LIPOVETSKY, Gilles. Soumrak povinnosti: bezbolestná etika nových demokratických časů. V čes. jaz. vyd. 1. Praha: Prostor, 1999, 311 s. ISBN 80-7260-008-7.

[4] MARX, Karl a Friedrich ENGELS. O náboženství. 1. vyd. Praha: SNPL, 1957, 368, [5] s.

[5] MYERS, Tony. Slavoj Žižek. Vyd. 1. Praha: Svoboda Servis, 2008, 140 s. ISBN 978-80-86320-54-0.

[6] POLÁK, Jaroslav A. Divný obraz a divní vězňové: poznámky pod čarou života. Vyd. 1. V Brně: J.A. Polák, 2012, 236 s. ISBN 978-80-260-3567-1.

[7] ŠTAMPACH, Odilo Ivan. Na nových stezkách ducha: přehled a analýza současné religiozity. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2010, 261 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7429-060-2.

[8] HALÍK, Tomáš. Nejen, ale i – drobné poznámky o víře.

Online: <http://www.halik.cz/clanky/poznamky_o_vire.php>

[9] HŮLE, Daniel. ANALÝZA: Víra deklarovaná x realizovaná.

Online: <http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=161>

[10] Special Eurobarometer 2005. Social values, Science and Technology

Online: <http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf>

[11] Sčítáni lidu, domů a bytů 2011

Online: <http://www.scitani.cz/>

[12] HAUSER, Michal. Šidítko konspiračních teorií.

Online: <http://www.denikreferendum.cz/clanek/11475-siditko-konspiracnich-teorii>

[13] Přednáška Eduarda Chmelára Poznanie oslobozuje

K dispozici na YouTube:

<http://youtu.be/Rbrxz_Qfazw> (1. část)

<http://youtu.be/cRBfWOJzkpU> (2. část)

[14] POLÁK, Jaroslav A. “Bůh nebo Evoluce“ – Reportáž z diskuse mezi ateisty a křesťany.

Online: <http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/c/293435/Buh-nebo-Evoluce-Reportaz-z-diskuse-mezi-ateisty-a-krestany.html>

[15] Shrnutí celé diskuse, do níž se zapojili i další účastníci, je zde:

Online: <http://wikipedie.blogspot.cz/2010/10/polemika-halik-v-hribek.html>

[16] Beliefs about God Across Time and Countries.

Online: <http://www.norc.org/PDFs/Beliefs_about_God_Report.pdf>

63 thoughts on “Marxistická kritika náboženství pro 21. století

  1. Jaroslav A. Polak

    Slávku, k tomu „dnes už netradičnímu úhlu pohledu“:
    https://en.wikipedia.org/wiki/Western_Marxism#Western_Marxists
    K tomu přidejme jména jako Alain Badiou, Slavoj Žižek a další.
    Je to zatraceně živý směr jak v druhé polovině 20. století tak i ve století 21. To, že je u nás marxismus pomalu sprosté slovo opravdu neznamená, že by nebyl aktuální ve vyspělejších zemích a dokonce i na Slovensku (Ľuboš Blaha vydává marxistické knihy pod záštitou Slovenské akademie věd). Myslím, že je skutečně nejvyšší čas nenechat si blbnout hlavu propagandou a prostě si uvědomit, že i dnes má Marxova filosofie co říci a lze na ni dále plodně navazovat.

  2. Slávek ČernýSlávek Post author

    Souhlasím Kojote, nicméně je to článek pro české publikum a jak sám píšeš: „To, že je u nás marxismus pomalu sprosté slovo …“ To jsem měl na mysli.

  3. Čestmír Berka

    Nějak jsem nenašel tu Marxistickou kritiku náboženství, co je v nadpisu. Nebo bude ještě pokračování?

  4. Jaroslav A. Polak

    Čestmíre, celý ten článek je přeci marxistickou kritikou náboženství, tedy konkrétně náboženské situace u nás ;-) Tedy je aplikací marxistických myšlenek na naši náboženskou situaci. Co ještě chceš? ;-)

  5. Jaroslav A. Polak

    Jinak dodám, že existovala v zemích východního bloku oficiální marxleniská kritika náboženství, jíž se říkalo „vědecký ateismus“, ale ta byla dosti primitivní a nešla do hloubky. Výsledkem byly různé příručky, v nichž se čtenář dozvěděl, čemu ti „hloupí věřící věří“ a jak je to „nevědecké“. Vzhledem k tomu jsem napsal tento článek jako námět, jak dělat marxistickou kritiku náboženství lépe.

  6. Slávek ČernýSlávek Post author

    Mě osobně se moc nelíbí, jak se autor pohrdavě vyjadřuje o vyznavačích „něčeho mezi nebem a zemí“ a klade rovnítko mezi ně a reklamou manipulovaná individua (to jsme mimochodem všichni a není na tom nic špatného).

    Tady se podle mě Kojot odchýlil od jakési analýzy a dal průchod svému „levičáctví“.

    Já tu budu mít stokrát raději milión individuálních vykladačů tarotů a věřících v reiki, než instituci, jakou je třeba katolická církev. To první je životní styl, osobní víra a volba, to druhé je instituce toužící po moci a prosazující poměrně nepěknou ideologii.

  7. Michal Hanko

    Hm, koukám, že já v českém ateismu neznamenám vůbec nic… blogů jako ten můj jsou v Cesku taková kvanta, že všechny prostě zmínit nešlo… :/

  8. Colombo

    Teda, na to kolik je to textu je to prekvapivě málo informativní a relativně rozplizlé co se týče směrů.

  9. Jaroslav A. Polak

    Slávku, ten článek je angažovaný, protože marxismus je ze své podstaty angažovaný, ale o to nejde. Jde mi o to, že u nás neshledávám pokud jde o církve jako instituce žádný hrozivý potenciál a vysvětluji proč. Jinak je to samozřejmě třeba hned u sousedů v Polsku a na Slovensku. Tím chci říci, že z článku snad plyne, že se nejedná o obecnou analýzu, ale o analýzu našich poměrů.
    Na zmanipulovanosti reklamou není nic dobrého stejně jako na jakékoli jiné zmanipulovanosti.

  10. Nazemidan

    Přiznávám se, že nejsem odborník ani mna marxismus, ani na kritiku náboženství. Přesto mám pocit jistého nevyřčeného problému, k němuž bych uvítal alespoň stručné stanovisko.
    Marxismus je filosofie, jež má ambici změnit lidskou společnost, tedy lidem „něco nabídnout“. (A nemíním hodnotit onu nabídku ani co do cíle ani co do prostředků. K něčemu nemám chuť a k mnohému ani erudici či kompetenci.) V článku je docela rozumně dokládáno, že nejméně polovina obyvatel u nás jsou lidé duchovně neukotvení, mají sklon ke konzumaci „povrchní spirituality“, připouštějí „existenci něčeho“ aniž by onen „pocit“ kultivovali a snažili se jej pevně včlenit do své životní praxe. S tím souhlasím a dovoluji si přidat názor, že v okolních zemích to patrně nebude jiné, byť se tam více lidí „hlásí“ k „tradičním“ církvím. Lidí usilujících o rozvoj svého ducha (v Patočkově – Platónově – Sókratově terminologii lidí provozujících „péči o duši“) je patrně zde i jinde v Evropě menšina. Onen problém zní:
    1) Má marxismus „využít“ duchovní nedospělosti většiny lidu a nabídnout jí ke „konzumaci“ něco místo „povrchní spirituality“? Pokud ano, jak přizpůsobí nabídku poptávce? Vytvoří pro „prosté lidi“ nějakou srozumitelnou a tedy nehlubokou „spiritualitu“? Bude tuto spiritualitu (náhražku opravdové spirituality?) vnucovat i lidem hluboce duchovním?
    2) Nebo má marxismus vytvořit dobře propracovaný a hluboce lidský postoj ke světu, jenž by mohl být přijímán duchovně dospělou menšinou? Jak se pak postaví k většině, pro niž bude přijetí takového postoje nedostupné? A jak se postaví k těm, pro něž by dostupný mohl být, ale kdo se rozhodnou setrvat ve svých hodnotových systémech a marxismus nepřijmou ani v té případné „hluboké“ podobě? A do třetice – jak vůbec rozlišit, zda nepřijímám proto, že jsem hluboký „málo“, „moc“, a nebo prostě „jinak“?
    (Stejné otázky řešilo a řeší křesťanství a má s tím poměrně značný problém.)

  11. Colombo

    Slávek: To záleží, jakou mají dynamiku ve společnosti.

    Milión neorganizovaných vyznavačů ezorerických vlivů můžou mít v důsledku horší efekt kvůli módním trendům (tedy strhnutí davu), než církev, která bude chtít prosperovat z dlouhodobého hlediska a bude mít vytvořené regulační mechanismy.

  12. Slávek ČernýSlávek Post author

    No, zmanipulovanost je už samo o sobě pejorativní slovo a je součástí toho tónu, který kritizuji. Stejný význam má v tomto smyslu „ovlivnění reklamou“ a to nemusí být samo o sobě špatné.

    První funkcí reklamy je dát zákazníkovi informaci o produktu: že produkt existuje. Díky tomu si potom může zákazník vybrat z většího množství nabídek a rozhodnout se proto, co mu vyhovuje. Vše ostatní je jen snaha o to, aby reklama byla co nejefektivnější, když už si ji jako zadavatel platím. Na to, aby byla reklama nelhala a odpovídala zákonům, máme instituce, které svou práci odvádějí relativně dobře.

  13. Slávek ČernýSlávek Post author

    Colombo, takový vliv by asi mít mohli, kdyby se právě nějak sjednotili, čemuž při letmém pohledu nic nenasvědčuje.

    Je také dobré si položit otázku: „horší efekt z pohledu koho?“ Vzhledem k tomu, že to píšeš ty, tak je to asi horší efekt na vědu a výzkum. Já to myslel spíše z pohledu svobody a sekularismu.

  14. Antitheista

    Chci zaprvé napsat, že článek se mi líbil, jsou v něm relevantní údaje a statistiky, které jsem předtím neznal.
    Zadruhé chci napsat, že v článku až na 2-3 odkazy na Marxe či Slavoje Žižka nevidím žádný marxistický pohled na věc – tedy, statistiky přece nejsou marxistické, stejně tak posouzení stavu společnosti, ani okomentování a „ta omáčka okolo“ mě nepřipadaly marxistické, ale prostě jako soukromé názory Kojota na danou věc (jak říkám, bez marxistického paradigmatu) – tak mě přišla naprostá většina článku.

    Namesicdan: „V článku je docela rozumně dokládáno, že nejméně polovina obyvatel u nás jsou lidé duchovně neukotvení, mají sklon ke konzumaci „povrchní spirituality“, připouštějí „existenci něčeho“ aniž by onen „pocit“ kultivovali a snažili se jej pevně včlenit do své životní praxe. S tím souhlasím a dovoluji si přidat názor, že v okolních zemích to patrně nebude jiné, byť se tam více lidí „hlásí“ k „tradičním“ církvím“

    Já vidímz „něcisty“ jako upřímnější a lepší variantu k organihovanému a klerofašistickému způsobu myšlení v dnešních církvích. „Tradiční“ je pro mě to samé co konzervativní, je to jako obhajovat upalování čarodejnic, já se tam vracet nechci, je to tmářské… raději otevřeného „něcistu“, což bývají liberálnější lidé (byť někdy šarlatáni) než dogmatické tmáře :D
    Nejpovrchnější jsou jednotlivá náboženství a jejich učení, stejně jako církve, „něcismus“ pak může i nemusí být povrchní… protestantismus či katolictví je také druh konzumu :D

  15. Antitheista

    Protestant-ISMUS či katolic-ISMUS nejsou o nic méně povrchní než neukotvený „něcista“, on je naopak k sobě upřímnější (beru to v %), protože si alespoň přiznává, že neví jak to je, a proto je mu divné věřit na tolik podrobností a dogmat, když je celá věc kolem náboženství tak nejistá…

  16. Michal Hanko

    Vážený autore, tak nevím, jestli si to mám brát osobně, ale dokonce ani na můj příspěvek jste nepovažoval za vhodné reagovat… je v tom něco osobního, a nebo mě považujete za tak nicotného, že nejsem hoden chvíle vaší pozornosti?

  17. Michal Hanko

    Dokonce i Vaňkovi Humanističtí ateisté vám stáli za zmínku spíš než já… tedy, nebudu předstírat, že se tím necítím dotčen.

  18. Jaroslav A. Polak

    Nazemidan: Předně – marxismus není věrouka, i když z něj minulorežimní soudruzi věrouku dělali, což byla z mého pohledu jedna z jejich největších chyb. Marxismus je filosofická metoda, jak vysvětlovat oblast ducha a kultury na základě společenských vztahů (původně výrobních, pozdější marxisté to rozšiřují). Marxismus je v tomto materialistický, přičemž já osobně chápu tento materialismus spíše metodologicky než světonázorově, ale možné je obojí. Marxismus skutečně usiluje nikoli jen o analýzu, ale i o přetváření světa, nicméně Marxova teorie o proletariátu a jeho diktatuře, založená na poměrech devatenáctého století, je zastaralá a nepoužitelná (Marx udělal lineární extrapolaci budoucího vývoje, ale ten byl nakonec odlišný).
    Osobně tedy uznávám především Marxovu metodologii.
    A teď co marxismus a duchovní vývoj: Ortodoxní marxista řekne, že pokud nastanou společenské poměry či výrobní vztahy, které nebudou vyžadovat psychologickou kompenzaci v podobě náboženství, náboženství samo zanikne, protože ztratí důvod své existence. Já bych řekl, že se tím možná otevře více prostoru pro hlubší spiritualitu.
    Tak či onak není cílem marxismu vytvářet nějakou duchovní alternativu, ale může pro takovou alternativu vytvářet podmínky.

  19. Jaroslav A. Polak

    Slávek: Nu, řekl bych, že většina reklam není objektivním informací o produktu, daleko významnějšími aspekty reklamy jsou vytváření potřeb, budování image značky apod. O čem třeba informuje reklama na pivo té které značky? O ničem – jen se snaží přesvědčit, že právě tohle pivo pijí „správní chlapi“ atd.

  20. Jaroslav A. Polak

    Antitheista: Pak je vidět, že vlastně vůbec nevíte, co marxismus je. Metoda založená na interpretaci „nadstavby“ (náboženství, kultury…) na základě „základny“ (výrobních vztahů) je ryze marxistická – a je to přesně ten styl myšlení, který zde používám. ;-)

  21. Jaroslav A. Polak

    Michal Hanko: Nikdo není dokonalý. O vašem blogu vím, ale nejste organizace, takže jsem vás nezmínil v případě organizací, a zapomněl jsem vás zmínit mezi individuálními kritiky náboženství. Nebyl to nějaký zlý záměr, prostě opomenutí. Až se esej objeví na mém blogu, bude tam váš web doplněn a tak tomu bude i v knižním vydání. Nemám moc čas procházet váš web, jak byste se stručně charakterizoval?
    PS: Na váš první komentář jsem nereagoval, protože jsem v té chvíli zrovna neměl čas ;-)

  22. Antitheista

    Ne, vaše posuzování něcistů a povrchnosti či konzumu nevycházelo z marxismu :D, ta vaše metoda nebyla nic jiného než uvedení dat (statistika) a k tomu váš názor na věc (marxismus se tam nevyskytuje skoro vůbec, natož v metodě :D), ta nadstavba a tak dál – to nebyla vůbec významná část článku – navíc už sme tu měli Maslowovu pyramidu potřeb – článek od Slávka. :D
    Co se týče Marxe, on žádnou metodu nemá :D, dialektický materialismu není nic, co by se dalo srovnat s vědeckou metodou, je to zastaralá filosofická představa, stejně jako celý marxismus… :D

  23. Michal Hanko

    Mě takové vysvětlení bohatě stačí, chtěl jsem jen vědět, že to nebyl záměr :) Že proti mě nemáte něco osobně :)

  24. Jaroslav A. Polak

    Antitheisto, můžete se smát, jak chcete, ale vězte, že i marxisté vycházejí z analýzy dat. Nebudu se s vámi přít, byly by to „šachy s holubem“. Mějte se jak chcete.

  25. Antitheista

    Analýza dat ale není sama o sobě marxistickou metodou :D

  26. Jaroslav A. Polak

    Michal Hanko: Za pasáž o Tomáši Hříbkovi v článku přidám následující (může tak učinit i redakce OSAČR):

    Výrazným ateistickým aktivistou je Michal Hanko z Brna provozující webové stránky i-Ateismus.cz. Smyslem této stránky je objasňovat, co je ateismus, kdo jsou ateisté, proč je ateismus jako názorová pozice legitimní a racionální, zda je možná morálka bez křesťanství atd. Hankův web se významnou měrou zabývá standardními polemikami s různými náboženskými doktrínami, „vyvracením“ Bible apod. Přestože o sobě prohlašuje, že se jedná o „první český web o ateismu“, není tomu tak; o mnoho let jej předběhly další weby jako například holbachia.sweb.cz, humble.sweb.cz či novější ateismus.net provozovaný Alešem Kratochvílem, ty už ale nejsou aktivní.

  27. Sam

    ————————-Nepřehlédnutelnou kritickou organizací je Klub skeptiků Sisyfos, který vznikl v roce 1995 na podnět spisovatelky a novinářky Věry Noskové, astronoma Jiřího Grygara a řady dalších lidí. Dnes má téměř 400 členů, z nichž přibližně dvě třetiny mají vysokoškolské vzdělání. S trochou nadsázky lze říci, že se Klub skeptiků zaměřil na boj proti „něcistům“. Ve svých stanovách má zákaz jít do konfliktu s uznávanými náboženstvími, nejspíše proto, že mnoho jeho členů, včetně Jiřího Grygara, jsou věřící křesťané.——————–
    Mě se zdá, že tyhlety skeptické organizace všude na světě se z nějakých důvodů prostě nemontují do náboženství. Jejich činnost se zaměřuje na jevy zkoumatelné vědecky. Grygar za to nemůže. Skeptik se nerovná ateista. Grygar někdy snad pronesl že Bible není učebnice dějepisu ani přírodopisu. Její poselství je symbolické (tj. to co zrovna vymyslí úředníci ve Vatikánu. :-)) Grygar nepodporuje kreacionismus.

  28. Antitheista

    Pozor, tohle už je normální debata, argumenty asi nemáte, tak to zaměňujete s urážením, já vás ale neurážel a postupoval v souladu s dobrými mravy… To není, že rozrážím šachovnici, to znamená, že vy nechcete pokračovat ve slušné hře, protože víte, že prohráváte… :D

  29. Antitheista

    Symbolické znamená to samé, co naprosto volný a libovolný výklad – to už bychom jako základ morálky mohli brát i Ferdu Mravence nebo Broučky :D

  30. Jaroslav A. Polak

    Antitheisto, co z takové debaty bude? Budeme se hádat, jesli můj pohled na věc je nebo není marxistický, kvůli tomu se začneme bavit o tom, co je marxismus, pak si budeme ujasňovat, co tím pojmem myslíte vy a co já, do toho se ještě určitě vpletou odkazy na politiku, jichž se Slávek obával atd. Pokud rovnou vycházíte z premisy, že Marx je vyvrácený ekonom a filosof, jak jste napsal v komentáři, který už tu, jak koukám, není, pak bychom museli probrat i tuto věc. A po celou tu dobu bychom se handrkovali jen o vymezení pojmu „marxismus“. Na to fakt nemám čas a náladu. Pokud si myslíte, že můj článek marxistický není, tak si to klidně myslete, mně to žíly netrhá.

  31. Machi

    Sam:

    V USA na to jdou chytře a nekritizují náboženství, ale publikují o tom proč lidé věří a proč věří tomu čemu věří. Český „skepticismus“ se liší třeba od toho Amerického asi tak jak se liší Grygar od Shermera (to znamená, hodně :) ).
    Vůbec mám pocit, že v USA je skepticismus šířen pomocí vysvětlování, proč je tomu nejspíše tak a ne jinak, kdežto u nás před vysvětlením (povrchním) je o to důrazněji vysvětleno, že daný skeptik má ty a ty tituly, jak kdyby na tom záleželo (u Shermera ani nevím co studoval a je mi to šumafuk).

  32. Sam

    ————————–Symbolické znamená to samé, co naprosto volný a libovolný výklad – to už bychom jako základ morálky mohli brát i Ferdu Mravence nebo Broučky :D ——————————-
    Přesto se většina z těch mnoha křesťanských církví nějak tak shodne na tom, že Bůh (?) nabídl člověku (?) život věčný (?) skrze oběť Pána Ježíše (?) na kříži. Nevím moc co si o tom myslet, smysl mi to nedává, ale jistě uznáte, že všechny církve chápou Bibli podobně… To jim ale nebrání v různých neshodách, občas kvůli tomu vznikne třicetiletá válka, nebo podobné (vojenské) střetnutí… :-(
    No a s tím marxismem vám asi neporadím. Někdy se tvrdí, že je to přežitek, ale myslím, že různé sociálně demokratické strany z něho vycházejí dodnes…

  33. Sam

    Jinak ti Broučci jsou taková jednoznačná křesťanská alegorie. http :// cs .wikipedia .org/ wiki/ Brou%C4%8Dci

  34. Nazemidan

    Jaroslav A. Polak 24.04. 2013 16:45: „Marxismus není věrouka, je to filosofická metoda, může vytvářet podmínky pro („duchovní“) alternativu.“
    …Děkuji Vám za přiblížení Vašeho pohledu na marxismus. Přiznávám se, že pokud by toto byl marxismus, byl bych nejspíše jeho stoupencem. Nebo bych alespoň nemohl být jeho odpůrcem. Nevadily by mi ani „metodologický materialismus“, ani popis ducha a kultury „na základě společenských vztahů“. (Nakonec – je mi velmi blízká Kantova „kritika“ metafyziky.) Nedovolím si spekulovat, zda tento Váš pohled na marxismus může nabýt reálného (mezi marxisty významného) uplatnění, neb jak jsem napsal, necítím se být v těchto věcech odborníkem. Pokud Vám čas dovolí, odpověděl byste mi ještě na jednu otázku? Předpokládám, že ony podmínky, jež by případně vytvářel marxismus (tedy ten podle Vašeho pohledu), by umožňovaly pluralitu duchovních seberealizací jednotlivců a skupin. Jak by se poznalo, proti kterým duchovním seberealizacím je potřeba „vést boj“? Teď nikomu nechci podsouvat afinitu k násilí, představuji si kultivovaný boj myšlenek – boj třeba podobného typu, o nějž se snaží tento web. Měl by marxismus bojovat proti církvím nebo proti religiozitě? Nebo proti takovým druhům spirituality, v nichž se nějak počítá s personalizací jiných entit, než jsou pozemští tvorové? Nebo by vytvářel podmínky pro všechny formy spirituality a boj mezi nimi by neřešil?

  35. howto

    Cituji: „Jsem přesvědčen, že ačkoli je na místě zachovat jistou úroveň bdělosti, toto nebezpečí nám nehrozí. “ – myšleno rekatolizace ČR.

    Předně bych chtěl zdůraznit, že rekatolizaci nevítám. Druhak bych však rád upozornil, že ekonomické zázemí je nutné pro rozvoj jakékoliv organizace, což je patrné zejména na malých obcích, kde nefungují žádné sociální služby, kultura zkomírá a kde stát neustále ruší školy, pošty, nádraží a další zařízení. Pokud by Církev římskokatolická napřímila své úsilí tímto směrem, myslím, že do 20 let máme zemi mimo městské aglomerace zrekatolizovanou.

    Nicméně ateisti nebojte se, historicky lze usuzovat, že Řím je spíše hrabivý než lidomilný. Očekávám proto pravděpodobný odchod peněz z restitucí k Bohu a za 20 let ještě více zateizovanou ČR, ale zato církev z dvojnásob nataženou rukou vůči státu, který ji jako vždycky zase bude muset dávat peníze, aby nespadly kostely. Odluka od státu je totiž blbost. To by stát musel znárodnit kostely jako ve Francii a převzít tu starost plně na sebe, jinak to bude stále problém.

    Budoucnost křesťanství, podle mého názoru, a s tím opět souhlasím s Halíkem, není v návratu zašlých časů pomazaných panovníků ani ve vytvoření jakési kontrakultury sekt, ale v opětovném nalezení smyslu bytí a smyslu víry – v obrácení se a ve změně myšlení a způsobu života spočívající v návratu k prapůvodním myšlenkám Krista, ke křesťanství oproštěného od nánosu balastu staletí, po kdy církev de facto vládla.

    Marxismus však reaguje na jiné náboženství, na náboženství, které tehdy sloužilo mocným a zapomínalo na masy dělníků a rolníků, na církevní papaláše, kteří se topí v přepichu (vzpomeňte na Husa) a nemají slitování nad bídnými a utlačovanými. Pozn. to Ježíš měl, preláti většinou ne.

    Všimli jste si ateisti toho rozdílu? Jen bojujte s dohasínající křesťanskou církevní karikaturou. Všechno zlé je pro něco užitečné. My podle vás možná fundamentalisté (i když to je něco jiného) pracujeme na tom, aby se křesťanství změnilo (Eclesia sempre reformandes). Zbytečně se bojíte. Skutečným cílem není ovládnout vědu, školství, kulturu, nýbrž oslovení lidských srdcí a impuls k radikální vnitřní změně člověka. Jen tak můžeme společnost změnit a zachránit ji před mravním bahnem ateismu.

  36. Petr Tomek

    1.) Musím říci že se shoduji s názorem Čestmíra Berky, že toto není marxistická kritika náboženství ale snaha o popis stavu české náboženství, spirituality, religiozity a kritiky náboženství z pohledu Kojota.
    Přemýšlím, že na to zareaguji nějakým článkem, protože kromě sova „marxismus“ se v tomhle marxismus opravdu moc nevyskytuje. To že se Kojote považuješ za komunistu ještě neznamená, že každá tvoje myšlenka je marxistická. Dokonce bych řekl že jeden z hlavních aspektů marxismu – jeho silný ekonomismus – vědomě silně potlačuješ. Jenže bez toho tohle opravdu neukazuje podstatu sporu marxistických komunistů s církvemi a náboženstvím.

    2.) Text evokuje představu (oblíbenou mezi katolickými kněžími) že ten, kdo nevěří v Boha (toho jejich) věří všemu. Naprosto při tom ale mizí fakt, že spousta lidí věřících v homeopatii, astrologii, numerologii a spoustu dalších věštebních metod, jsou křesťané (a jistě i buddhisté, hinduisté atd). Kategorie silně pověrčivých lidí tvoří spíše množinu zasahující přes hranice „tradičních“ vyznání. Tvůrci konspiračních teorií bývají dokonce v naprosté většině případů věřící (příslušníci tradičních církví) – tedy alespoň ti, kteří jsou známí. (Zde by šlo argumentovat, že všichni neznámí jsou ateisté, ale to by bylo hodně „přes koleno“.)

    3.) Obavy z tradičních náboženství či přímo církví jako je katolicismus či islám JSOU na místě. Tím důvodem je, že se právě tyhle víry nikdy neprosazovaly postupným přesvědčováním, ale násilím a prostřednictvím mocenských struktur. V době kdy bylo křesťanství vyhlášeno v Římě státním náboženstvím se k němu hlásilo asi 10 až 15% populace. Stejné nebo ještě horší to bylo v zemích, kde bylo křesťanství zaváděno vnějším nařízením. K takovým podnikům jsou potřeba především peníze, o přesvědčivost se postarají zbraně.

  37. Čestmír Berka

    Čekal jsem, že se dozvím, co vadí SOUČASNÝM marxistickým teoretikům na náboženství – jestli jeho NEVĚDECKOST, MINULOST, nebo odvádění věřících od snahy o nápravu či změnu životních podmínek lidí. Věřící vyčítají marxistům soustředění se na ekonomiku a životní podmínky zde na Zemi a ignorování Boha. Co vyčítají marxisté věřícím/náboženství? Smířlivost s životními podmínkami zde na Zemi a soustředění se na „život“ po „smrti“? Dogmata a nevědeckost? Snahu o moc / dominanci?

  38. Petr Tomek

    Já náboženství vyčítám hlavně lež – aby mohly církve pomáhat chudým, musí nejprve vytvořit bídu.
    Učí, ale věda (tj poznání) to není. Jsou zdrojem nenávisti a bolesti, kterou teatrálně „léčí“.
    Jsou lékem na nemoc, jíž jsou ony samy.
    Proto je islám náboženstvím míru a křesťanství náboženstvím lásky.
    Jenže já nejsem marxista.

  39. Jaroslav A. Polak

    Nazemidan: To je tak, existuje marxismus jako filosofie a ekonomická teorie a marxismus jako ideologie, ale ten je vždy nějak doplněn: marxismus-leninismus, maoismus… Přestože shledávám některé Leninovy a Maovy myšlenky za podnětné, nejsem stoupencem těchto směrů, neboť se prokazatelně vymkly z rukou a selhaly. Takže můj marxismus je jednak návratem ke kořenům, jednak rozvíjením myšlenek západních marxistů a také některých našich filosofů, kteří publikovali v 60. letech a šli proti marxleninské ortodoxii (Kosík, Gardavský).
    Protože nepracuji se zideologizovaným marxismem ale naopak s marxismem jako nástroji kritiky ideologií, nemohu odpovědět na otázku, co by marxisté dělali v nějaké budoucí společnosti. To, co jsem se snažil článkem sdělit, je fakt, že boj pouze proti nadstavbě (tj. polemika s náboženstvím) je z marxistického pohledu nesmyslný. Je především třeba měnit základnu, podmínky společnosti. Náboženská patologie je symptom. V ideálním případě by ve spravedlivé společnosti prostě náboženství jako sociální instituce v dnešním pojetí prostě neexistovala. Což by ale dle mého názoru (a to je můj přídavek) nemusela být nutně nahrazena ateismem.
    Všimněme si, jak ostře vystoupili ruští bolševici či albánský Enver Hodža (ten asi nejvíc) proti náboženství, ale po pádu režimů se Rusko okamžitě vrátilo k pravoslaví a Albánie k islámu. Marxistu to nepřekvapí – násilím odstranili jednu z částí nadstavby, ale tak to prostě nefunguje.
    Myslím, že je třeba snažit se na základě náboženské situace ve společnosti, tedy nadstavby, lépe porozumět základně, konkrétně povaze frustrace, jíž současné náboženské formy kompenzují. Kritizovat je pak nutné především ty aspekty náboženství, které nějak konkrétně škodí široké veřejnosti – různé patologie, ohrožení sekulární povahy státu apod. Sem spadá například kritika tzv. „církevních restitucí“. Ale to je pořád jen „symptomatická léčba“, nikoli cesta ke kořenu celé věci.

  40. Jaroslav A. Polak

    Čestmíre, viz moji odpověď Nazemidanovi. Skutečný marxista věřícímu nic nevyčítá, protože chápe jeho víru jako produkt sociálních procesů. Za minulého režimu dělali teoretikové pokleslého „vědeckého ateismu“ skoro totéž, co dělají někteří současní ateisté – vysmívali se náboženství, poukazovali na jeho nevědeckost apod., ale osobně to pokládám za nehorázně povrchní přístup k věci. Takže ne, nic nevyčítám, vážně.

  41. Jaroslav A. Polak

    Petře, viz předchozí dva komentáře. Ekonomickou stránku marxismu v žádném případě nepomíjím, ale zde nebyl prostor k jejímu použití.
    Pokud jde o ty překryvy různých věr, tak ano, samozřejmě existují, ale mně šlo o popis ideálních typů, je jasné, že existují různé mezistupně a konfúze. Ale můžu to v článku ještě explicitně říci, takže díky za připomínku. Ohledně konspiracionistů: Ano, i tam jsou překryvy a můžu to tam doplnit.
    Ad obavy z tradičních náboženství: Jak jsem psal v textu – mám své důvody věřit, že trend ústupu od tradičních náboženství je u nás v podstatě ireversibilní. Ano, násilím by samozřejmě bylo možné dosáhnout v tomto směru nějakého zvratu, ale neřekl bych, že nám hrozí kupříkladu vojenská intervence z Polska, jež by nám vnutila římský katolicismus. ;-) Pokud jde o nástroje k manipulaci lidí, existuje spousta dalších, kterých může věrchuška využívat.

  42. Slávek ČernýSlávek Post author

    Souhlasím s Petrem Tomkem. Ke Kojotovu Marxismu se vyjadřovat nechci,protože prostě nevím co to je a příliš mě to ani nezajímá. Nemyslím, že se u nás jedná o nějaký filosofický systém s významným živým dopadem a základnou.

    2) Ze zkušenosti také vnímám, že mezi ateisty a něcisty je mnoho skeptiků, zatímco ze svého okolí si nemohu vybavit ani jednoho věřícího katolíka – skeptika. Jakmile ten člověk začne trochu skepticky uvažovat o esoterice, pravidelně to koreluje s ochladnutím zájmu o náboženství. Ale to je jen osobní anekdotická zkušenost na vzorku dvou tuctů věřících lidí.

    3) Souhlasím, že s ekonomickou a společenskou mocí se může pojit i nástup onoho náboženství. Dnes jsou díky společenské vzlínavosti vytvořeny podmínky, že členství v katolické církvi může člověku skutečně pomoci ekonomicky a společensky.Stačí se podívat na vedení našeho státu, kde je vysoce nadproporční zastoupení organizovaných věřících. Stejného principu samozřejmě využívá i Islám a je to tak trochu i naším cílem. Existuje předpoklad, že jen díky tomu, že se jako ateisté budeme organizovat, tak ten samotný fakt bude stačit, aby se zlepšila naše pozice v tomto konkurenčním boji.

  43. Antitheista

    Sam: „–––––––––Symbolické znamená to samé, co naprosto volný a libovolný výklad – to už bychom jako základ morálky mohli brát i Ferdu Mravence nebo Broučky ––––––––––-
    Přesto se většina z těch mnoha křesťanských církví nějak tak shodne na tom, že Bůh (?) nabídl člověku (?) život věčný (?) skrze oběť Pána Ježíše (?) na kříži. Nevím moc co si o tom myslet, smysl mi to nedává, ale jistě uznáte, že všechny církve chápou Bibli podobně… To jim ale nebrání v různých neshodách, občas kvůli tomu vznikne třicetiletá válka, nebo podobné (vojenské) střetnutí… “

    -Same, oni se shodnou (účelově, chtějí přece mít moc, tak se musí nějak podělit – kartel :D, ale když to selže a lezou si do zelí, tak nastávají bartolomějské noci… ), ale spousta lidí se taky shodne na výkladu mýtu o Sisyfovi, to ještě neznamená, že Sysifos existoval nebo že nám jeho vyznavači mohou říkat, co máme či nemáme dělat…

    „No a s tím marxismem vám asi neporadím. Někdy se tvrdí, že je to přežitek, ale myslím, že různé sociálně demokratické strany z něho vycházejí dodnes…“

    Sociální demokracie se Marxe většinou zřekla díky Eduardu Bernsteinovi, který byl velikým kritikem Marxe, po druhé světové pak dokonce upustili soc. demokraté od ideálu socialismu (který je starší než Marx), a přešli na sociální TRŽNÍ mechanismy… (zachování kapitalismus, ale „s lidskou tváří“)

    „Sam (25.04. 2013 | 00:48) napsal:
    Jinak ti Broučci jsou taková jednoznačná křesťanská alegorie. http :// cs .wikipedia .org/ wiki/ Brou%C4%8Dci“

    Co bajky od Ezopa? Ty jsou také křesťanské? Ezop byl poněkud starší… Musíme si vždycky uvědomit, že křesťanské myšlenky jsou samy o sobě – kompiláty převzaté z předešlých filosofických směrů – třeba od Sokrata a dalších…

  44. Slávek ČernýSlávek Post author

    Hele, teď to tady tak čtu a vpodstatě říkáme všichni skoro totéž: howto, kojot, i petr.

    Tady bych vypíchl howtoovu analýzu, jak náboženství může působit hlavně tam, kde selhává společnost jako taková (nefungující služby ve vesnicích), Kojotovu „společenskou patologii“ jako příčinu náboženství a Petrovu poznámku ohledně církví, které léčí nemoc (bídu) co sami vyvolávají.

    Nemůžu se ubránit dojmu, že všichni popisujeme to stejné, jen jiným jazykem. Věcně jsou ty názory ale dost blízko a skoro mně to přijde, že politicky můžeme najít hodně velké průniky. Nakonec ani howto není přítelem rekatolizace.

    Jestli to chápu správně, tak pro všechny tři myšlenkové směry je důležitý volný souboj myšlenek (idejí, „kontrakultura sekt“) a tedy důsledná svoboda slova, která zaručí to, že lidské činy, myšlenky a slova mohou být v souladu a lidé se za svůj názor nemusí bát. Druhým důležitým bodem potom je důsledná sekularizace, kdy žádná ideologie a občan není státem preferován ani společensky ani finančně.

    Je jasné, že tu svobodu bychom každý využili jinak, ale tyto cíle mně přijdou jako společné. Mýlím se?

  45. Antitheista

    howto: „Budoucnost křesťanství, podle mého názoru, a s tím opět souhlasím s Halíkem, není v návratu zašlých časů pomazaných panovníků ani ve vytvoření jakési kontrakultury sekt, ale v opětovném nalezení smyslu bytí a smyslu víry – v obrácení se a ve změně myšlení a způsobu života spočívající v návratu k prapůvodním myšlenkám Krista, ke křesťanství oproštěného od nánosu balastu staletí, po kdy církev de facto vládla.“

    - nalezení smyslu bytí přeci nemusí být to samé co nalezení víry, a už vůbec ne v nějakého prapůvodního Krista (který to je? to je pouze nový zákon sepsaný několit desetiletí a století po jeho smrti z místních povídaček? :D ), proč by to nemohl být třeba prapůvodní Mohamed? Nebo prapůvodní Zeus? :D Proč by měl smysl života souviset s náboženstvím ? :D

  46. Jaroslav A. Polak

    Slávku, ano, v podstatě říkáme podobné věci různými slovy. Jen si dovolím podotknout, že sekulární stát není nutně stát bez ideologie. Sekulární stát může být prostoupen neoliberální ideologií, marxismem-leninismem atd. Ideologie je vůči náboženství nadřazený pojem.

  47. Nazemidan

    Jaroslav A. Polak 25.04. 2013 10:57: „Nemohu odpovědět na otázku, co by marxisté dělali v nějaké budoucí společnosti.“ … „Kritizovat je pak nutné především ty aspekty náboženství, které nějak konkrétně škodí široké veřejnosti – různé patologie, ohrožení sekulární povahy státu apod.“
    …Velmi děkuji za upřesnění. Zejména s výše uvedenými výroky zcela souhlasím. Omlouvám se všem, koho to nezajímá, za to, že jsem způsobil zaplácnutí té trochy místa. Mě to prostě zajímalo.

  48. Antitheista

    Státní ideologie existuje, neměla by být náboženská a mít náboženské prvky (víra víc než vědění), u neoliberalismu či marxismu je to často více víra než vědění (jako u náboženství) – jako státní ideologie by postačoval liberalismus (svoboda,pluralita) a utilitarismus (starost o „štěstí“ druhých) – vše ostatní může být v rámci těchto mezí…
    Vnucovat lidem toleranci mě nepřijde jako negativní vnucování – ale jako základ. Jestli se má vůbec něco vnucovat, tak je to právě tolerance (a co si budeme povídat, stát musí mít donucovací prostředky – policii, zákony, soudy, vězení,…)

  49. Pingback: Nemarxista o marxismu: Proč jsou marxisté ateisté, ale ateisté většinou nejsou marxisté? | Občanské sdružení ateistů České republiky

  50. Čestmír Berka

    Antitheisto, SOUČASNÝ stát musí mít policii, zákony, soudy, vězení.
    Lze si představit podmínky, kdy to třeba nebude muset mít buď vůbec, nebo částečně a nemusí se rovnou jednat o komunismus ( paradoxně je to Lenin, který tvrdil, že stát už nebude třeba a odumře). Třeba v okamžiku, kdy nebudou fysické reálné peníze nebude možné ukradené věci lehce prodat a nebo cizí věci nebude možné anonymně užívat ( Big Brother).
    Kojotův vulgární marxismus ve věci náboženství nesdílím. Představa, že po vyřešení „základny“ se automaticky časem změní „nadstavba“ je podle mne naivní. Blbnou i vzdělaní a bohatí….

  51. Slávek ČernýSlávek Post author

    Já si třeba myslím, že náboženství nezmizí nikdy a ani tedy není mým cílem nějaký boj proti náboženství. Nerad si dávám nerealistické cíle.

    Paradoxně si myslím, že určité maximum dosažitelného v tomto směru bylo u nás někdy v minulých letech. Nijak mě to ale netrápí.

  52. Medea

    Kojot napísal:

    Mimochodem – chápu sociologicky pragmatický smysl otázky na existenci boží, ale je třeba připomenout, že z hlediska filosofického je možné tuto otázku označit jako zmatečnou, protože se ptá na existenci empirickou realitu transcendující skutečnosti stejně, jako se obvykle ptáme na existenci empiricky testovatelných entit. Mohu říci, že věřím či nevěřím v existenci sněžného muže, ale nemohu stejným způsobem prohlásit totéž o Bohu či jiném druhu transcendentního objektu. To důkladně rozebral už Kant. Jiná věc ovšem je, že většina lidí, uvádějících, že „věří v Boha“, o distinkci mezi empirickým a neempirickým v tomto i jiném smyslu patrně nikdy neuvažovala.

    Kojot, obávam sa, že si z agnostika Kanta urobil postmodernistu a relativistu. Kant predsa netvrdil, že otázka Božej existencie je filozoficky zmätočná, on len tvrdil, že ľudský rozum nedostačuje na jej vyriešenie. Kant tiež odmietol možnosť vybudovať metafyziku ako vedu. Kant síce uprel človeku schopnosť rozumovo dokázať existenciu Boha, nesmrteľnej duše a slobodnej vôle, ale považoval tieto koncepty za morálne nepostrádateľné.

    Kojot napísal:

    Mimochodem – chápu sociologicky pragmatický smysl otázky na existenci boží, ale je třeba připomenout, že z hlediska filosofického je možné tuto otázku označit jako zmatečnou

    Kojot, Hume je mŕtvy, Kant je mŕtvy aj pozitivisti Viedenského krúžku sú mŕtvi, ale metafyzika opäť žije a rozvíja sa v rámci analytickej filozofie ;) A filozofia nemá pápeža, ktorý by s definitívnou platnosťou určil, ktoré otázky sú “zmätočné” a tak sú otázky Božej (ne)existencie aj v dnešnej filozofii na pretrase.

  53. Medea

    Kojot napísal:

    Mohu říci, že věřím či nevěřím v existenci sněžného muže, ale nemohu stejným způsobem prohlásit totéž o Bohu či jiném druhu transcendentního objektu.

    Prečo by si mal niečo vyhlasovať o Bohu? Hovoríš predsa o svojej (ne)viere :) Alebo mám tomu rozumieť tak, že v prípade transcendentných objektov nedokážeš určiť stupeň svojho presvedčenia?

  54. Medea

    Kojot, čo si vlastne myslel tým „filozoficky zmätočná“?

  55. xorron

    Něcismus je blbost. To je možno prohlašovat o čemkoliv cokoliv. Já jsem často oblažován výsledky nočních snů. Dotyčná osoba jim věří jako faktům pro život, nic jí nevymluvím. Halík by měl asi radost. – Ani vědomé se hlášení k víře, církvi nemusí moc znamenat. Je to často věc národní i politická (Irsko, Polsko…). Před časem jsem četl na novinky.cz článek o polských katolických kněžích. Spousty jich má milenky a nemanželské děti. Tak jak vážně berou to, čím oblbují své ovečky.

  56. Antitheista

    Něcismus je řekněme určitej okruh lidí, od nebezpečných šarlatánů až po lidi, co připouštějí, že něco být může, ale oni vlastně nevědí, takže sou skoro na hranici agnosticismu, a tyhle něcisty já beru – mam je raději než klasické věřící (theisty,pantheisty) a rozhodně více než konzervativní dogmatiky…

  57. Borius

    Asi jeden z nejlepších článků, který se na tomto webu kdy objevil. Ne proto, že je zatraceně dlouhý, ale proto, že se autor snaží jít se svou analýzou poctivě do hloubky a nespokojí se jen s ulpíváním na povrchu a neustálým přemíláním protináboženských manter. Kéž by podobných rozborů bylo více!
    Nejspíš takovýto článek neosloví každého, přinejmenším ne vlastníky „jediné nezpochybnitelné pravdy“ (v obou „táborech“).
    V našem státě bývá často marxismus zaměňován s tím, co se tu za minulého režimu provozovalo. Nepatřím sice zdaleka mezi příznivce marxismu, přesto považuji za přínosné alespoň rámcové – tak jak zde je zpracováno – seznámení se s tím, jak nahlíží na fenomén náboženství a jak se s ním snaží (nebo alespoň by tak měl se snažit) vypořádat. Díky, Kojote.

    Xorron: „něcismus“ není blbost. Svět není jen černobílý a lidé nejsou jen ortodoxní věřící a ateisté. Existuje široká škála lidí, kteří se svým přesvědčením neřadí do žádné z těchto krajních poloh. Je to jen nejasné mlhavé Halíkovské označení, které se časem vžilo. Pro ty, kteří nejsou ateisty, ale věřícími v ortodoxním smyslu také ne.

  58. Jaroslav A. Polak

    Borius: Děkuji!
    Medea: Ano, vývoj jde dál a možná jsem opravdu někde ustrnul. Nicméně: Co smysluplného může říci současná analytická filosofie o Bohu? To není řečnická otázka, rád se nechám poučit včetně odkazů na literaturu. Díky.

  59. Josef K.

    Děkuji Jaroslavu Polakovi za tip na knihu V.Gardavského – Bůh není zcela mrtev (a Člověk není zcela živ).Skvělá kniha, nechápu, že jsem se s ní mohl minout, promýšlím ateismus podobným způsobem, který pro sebe nazývám postateismem, protože se neodvažuji jej nazvat pravým jménem a který je vzdálený plytkému (programově)bezkoncepčnímu ateismu definovanému jako pràzdno, bezvěrectví, jako pouhá negace teismu.

  60. Hosamen

    Vážení, jděte do háje s takovými názory.
    Marx byl především filozof a ve Velké Británii je podle mínění obyvatel mezi deseti nejvýznamnějšími lidmi historie.
    Vytvořil filozofická pravidla, co musí lidé dělat, aby se vzájemně nevyhubili a po celém světě se podle nich řídí. To, co se mu u nás připisuje jako jediné, je jen velmi malá část, kterou překroutili bolševici.
    Třeba Škutina neměl proč mít rád komunisty ale o Marxovi vždy mluvil s úctou. Dalo by se to říci takto. Po Francouzské revoluci jistý lord (jméno neznám) došel k závěru, že revoluce byla úspěšná vždy, když lidé měli hlad a královna vydala příkaz, že lidé nesmějí mít hlad.
    Marx přišel s názorem, že pokud budou mít hlad na celém světě, je nutná světová revoluce, která není možná bez odstranění všech náboženství.
    Jsme u toho, náboženství ztrácí vliv i bez nutnosti světové revoluce a ateistům se tím připisují komunistické myšlenky.
    Pokud se týká Halíka a něcistů, ateista nevěří v bohy. Pokud věří v mimozemšťany nebo kartářce, nemění to jeho postoj k božství. Tvrdit, že takový člověk není ateista je jen zoufalá snaha nepřiznat, že jim oveček ubývá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *