Uctívači svaté Smrti – Proč lidé, klanící se sochám mrtvoly, zakazují Mexičanům uctívat ženskou kostru?

Autor | 12.05. 2013

Všechna náboženství jsou jistým způsobem bizarní, některé kulty to ale dokázaly dotáhnout ještě dál. Kult Santa Muerte tedy doslova kult svaté Smrti je oblíbený v Mexiku, stejně jako pár dalších bizarních neoficiálních katolických světců.

Svatá Smrt

Svatá Smrtka vypadá přesně tak, jak jí můžete vidět na tarotových kartách – je to kostra s apartní kosou oblečená v dlouhých ženských šatech, takže si jí můžete z dálky splést s panenkou Marií. Tahle podivná světice má být ochránkyní homosexuálů, bisexuálů, transvestitů, transsexuálů, lásky, prostitutek, drogových dealerů, policistů, taxikářů, karbaníků a barmanů.

Nedávno se ale její uctívači dozvěděli, že to není ta správná katolická světice a že její uctívání je proti dobrým katolickým tradicím. U nevěřících tím Vatikán vyvolal lehké pobavení,protože zde církev klanící se soše mrtvoly umučeného muže kritizuje kult, klanící se ženské kostře.

Je tu ale ještě jedna okolnost, kterou bych nerad přešel. Je možné, že jsou naopak Mexičané ve výrazu své víry vůbec nejblíže k její podstatě.

Francouzský filosof Michel Onfray označil v Ateistickém manifestu trojici nejrozšířenějších monoteistických náboženství za kulty smrti. Měl k tomu vážný důvod – podle něj jsou skutečnou antitezí života. A na jeho pohledu něco je.

Když se podíváte na různé filosofické a náboženské světonázory uvidíte, že mívají cosi jako těžiště. Nějaké části lidského života dávají prostě přednost, považují ji za důležitější než ostatní. Zpravidla to bývá dospělost (jako vrchol schopností) nebo stáří (pro předpokládanou moudrost).  Teprve v naší kultuře začalo být také vysoce ceněné dětství.

Jenže křesťanství a islám vlastně vůbec nemají své těžiště v tomto životě. Za nejdůležitější část života považují posmrtný život (judaismus tomu dal jen základ). Proti němu je skutečný život pouhá zkouška.

Posmrtný život má přitom proti tomu současnému jistá nesympatická specifika. Samozřejmě že ještě nikdo nikdy nedokázal, že posmrtný život vůbec existuje a máme opravdu hodně důvodů si myslet že nic takového není, ale jsou tu i další zvláštnosti.

Člověk v různých etapách života bývá ceněn kvůli tomu, co dokáže přinášet ostatním. Dítě se učí, aby jednou své znalosti využilo, dospělý jedná a staří radí. Ve všech případech předpokládáme (často mylně), že tím nějak přispívají k obecnému blahu. Nic takového ale posmrtný život nemá a to dokonce ani v konkrétních popisech. Posmrtný život, ať existuje nebo ne, je nejneužitečnější etapa života, kterou si lze vůbec představit.

Z této perspektivy se asi nikdy věřící na svého Boha a jeho sliby nedívají, ale měli by. Všechno, co jim totiž slíbil je čeká až po smrti, takže jediné na co se opravdu ve své víře mohou spolehnout je smrt. Není nakonec klanění se svaté Smrtce to nejupřímnější vyznání víry? Vždyť se přece všichni křesťané nakonec klaní smrti.

Dodatek: Ještě dále ve svém komentáři zachází J. A. Polák, který vysvětluje polaritu Ježíš – Santa Muerte následovně:

Podstatné je, že v tomto smyslu kult Santa Muerte NENÍ kultem smrti, protože jeho těžištěm není posmrtný život, ale naopak život velice vezdejší. Věřící prosí Nejsvětější Smrt o zlepšení kvality života a o smrt bez utrpení, takže o to, oč patrně stojíš i ty. Vzniká tak jakýsi dualismus – Kristus má na starosti záležitosti spojené s posmrtným životem, Santa Musrte s tímto a dobře se tak pro Mexičany doplňují. A to je samozřejmě to, co se oficiální církvi nezamlouvá.

V Kojotově blogu najdete také osobní pohled na spor mezi Vatikánem a lidovou vírou Mexičanů.

Faktem je, že se věřící obracejí ke Kristu nebo Jahvemu jako k bohu/úm smrti a posmrtného života, zatímco světci jsou prošeni o věci denní, běžné v tomto životě. Ježíš je vlastně opravdu personifikací samotného okamžiku smrti – smrtí v pravém smyslu – protože skrze něj přichází duše k Bohu Otci.

Ani tato polarita ale nemění nic na tom, že zde,v tomto pozemském životě věřících, vládne smrt.

18 thoughts on “Uctívači svaté Smrti – Proč lidé, klanící se sochám mrtvoly, zakazují Mexičanům uctívat ženskou kostru?

  1. Jaroslav A. Polak

    Ten název se fakt povedl! 🙂
    Jen pár poznámek: Neznám kontext z Onfraye, ale judaismus v tom smyslu, jak o tom píšeš, nebyl a není kultem smrti (pomineme-li některé okrajové proudy).
    Pokud jde o tuto interpretaci křesťanství a islámu, tak je rozhodně použitelná, ale na můj vkus příliš redukcionistická (ale budiž).
    Podstatné je, že v tomto smyslu kult Santa Muerte NENÍ kultem smrti, protože jeho těžištěm není posmrtný život, ale naopak život velice vezdejší. Věřící prosí Nejsvětější Smrt o zlepšení kvality života a o smrt bez utrpení, takže o to, oč patrně stojíš i ty. Vzniká tak jakýsi dualismus – Kristus má na starosti záležitosti spojené s posmrtným životem, Santa Musrte s tímto a dobře se tak pro Mexičany doplňují. A to je samozřejmě to, co se oficiální církvi nezamlouvá.
    Postřeh o „nejneužitečnější fázi života“ je vtipný, ale možná ne zcela pravdivý, své o tom vědí lidé praktikující kult předků, a možná i ty, pokud třeba právě čteš knihu zemřelého autora. Ale pochopitelně v tom zprofanovaném pojetí posmrtného života jak jej podává křesťanství či islám tvoje slova nepochybně platí.

  2. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Ahoj Kojote! Já také ten judaismus okrajově uvádím, ale tvoji poznámku, že je svatá Smrtka vlastně bohem živých, zatímco Kristus bohem mrtvých beru jako velmi trefnou, ač jsem to takto vysloveně nemyslel. Dopíši dodatek a budu tě tam citovat.
    Co se týká tvého názoru na posmrtný život „své o tom vědí lidé praktikující kult předků, a možná i ty, pokud třeba právě čteš knihu zemřelého autora“, tak musím říci, že nevím o nikom, kdo by napsal knihu po své smrti. V tomhle magickém myšlení je porušená kauzalita, protože i všechny kulty předků se nakonec obracejí k tomu co předci dělali, nebo údajně dělali za života. Snažit se aby mrtvý nějak jednal po své smrti je nekromancie. Reálná nekromancie je ale vlastně také jen divadlem pořádaným živými. Tedy alepoň nevím o nikom, kdo by byl úspěšným nekromantem.

  3. Jaroslav A. Polak

    Petře, já to myslel jinak. Tak, že lidé určitým způsobem žijí i po smrti – ve vzpomínkách, ve svém díle atd. Je to sice neosobní posmrtný život, ale mrtví v něm takto působí na živé i po své smrti. Jak jsem napsal, neměl jsem na mysli osobní posmrtný život v nějakém nebi či pekle, v něco takového ostatně ani nevěřím.

  4. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Já to pochopil, jenže pak by „posmrtně žilo“ i to co nikdy živé nebylo.

  5. Jaroslav A. Polak

    Petře, tomu úplně nerozumím. Chtěl jsem formulovat tezi o „posmrtném životě“ v díle a vzpomínkách, tedy v tom, co člověk vytvořil a čím ovlivnil další lidi. Tedy nežije třeba nějaký umělecký artefakt, ale umělec skrze něj. Nedaří se mi asi přijít na to, co máš tím „co nikdy nežilo“ na mysli.

  6. Jaroslav A. Polak

    Petře, vzhledem k tomu, co jsem psal, „posmrtně žije“ (i když jen málo, neznáme ani jeho jméno atd.) skrze tento artefakt jeho tvůrce. Opravdu jsem tím nemyslel nic nadpřirozeného, pouze skutečnost, že vliv naší existence na okolí nekončí naší smrtí.

  7. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Jde o to, že se v pravěku a starověku rituálně zabíjely i věci – nádoby, lodě, meče atd. Nádoby se rozbíjely (jako ten kotlík), prorážely, meče přepalovaly a ohýbaly nebo lámaly. Oni tu duši chápali trochu jinak.

  8. Alarix

    Co je to za volovina o posmrtném životě??? Vždyť v Bibli je psáno, že to začne až po posledním soudu. A ten ještě nebyl. Takže posmrtný život vůbec nikoho ještě nezačal. Pekelný oheň ještě nehoří, a to přiznávají i pánbíčkáři. Atd.

  9. Jaroslav A. Polak

    Petře, což o to, „duši“ může mít i věc, pokud ji do ní člověk vloží. Opět nic nadpřirozeného, nějaké „oduševnělé“ věci má asi skoro každý. Ale to už je zbytečné rozšiřování naší debaty, myslím, že jsem celkem srozumitelně objasnil, jak chápu ono posmrtné působení či život člověka, pokud se jedná o věci, tak jsou beztak tak či onak „oživeny“ člověkem, buď tím, že je vytvořil a přiřkl jim nějaký speciální status, nebo i přírodniny, pakliže jim člověk přiřkl nějaký status. Ale bez interakce s lidskou bytostí by takový status neměly, takže se tím opět vracíme k člověku.
    (Otázka rituálního ničení a obětování cenných věcí je natolik svébytné téma, že se mi je tady nechce otevírat, to je na speciální článek.)
    PS: Pokud jde o to, jak duši chápe to které náboženství a ta která doba, to je ještě mnohem rozsáhlejší téma a já se do něj nehodlám zde pouštět. Já zde nehájím žádné starověké ani současné náboženské představy, ale pouze své vlastní vidění světa. Šlo mi jen o to poukázat na fakt, že lidé mají vliv na ostatní i po své smrti a není nutné kvůli tomu předpokládat cokoli nadpřirozeného.

  10. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Hele Kojote, tak ještě jednou. Uctívači Santa Muerte věří na posmrtný život ve zcela fyzické podobě bez ohledu na druh materiálu ze kterého „nové tělo“ bude. Pokud tedy mluvíme o posmrtném životě měli bychom se držet tohoto pojetí.
    Jakmile začneme směšovat víru ve fyzický posmrtný život a symbolický posmrtný život, dostáváme se do nesmyslného úsudku typu „slabika hryže“ (myš je slabika, myš hryže, takže slabika hryže). No a symbolický posmrtný život mají samozřejmě i věci. Na tom jsem chtěl ukázat, že se symbolický posmrtný život odehrává jen v hlavách pozůstalých a nemá s původní myslí už dál společného nic jiného než původ. Magické myšlení to samozřejmě chápe tak, že jsou tyhle projevy s původní myslí stále spojené, jenže nejsou.

  11. Standa

    Jaroslav A. Polák: „„duši“ může mít i věc, pokud ji do ní člověk vloží.“

    A je ta duše v té věci nebo v myslích lidí? A když zmizí všechny lidi a zůstane jen ta věc, kam se poděje ta duše?

  12. Jaroslav A. Polak

    Stando, ta duše samozřejmě zmizí s nimi, existuje je ve vztahu k nim. Nemá žádnou vlastní esenci, je to poetické pojmenování určitého vztahu, kontextu.

    Petře, předpokládám, že patrně drtivá většina uctívačů Santa Muerte v osobní posmrtný život věří, o tom jsem zde vůbec nechtěl vést polemiku. Psal jsem pouze o tom, jak to chápu já. To, že posmrtný život jak jej chápu já, je neosobní a odehrává se v hlavách jiných lidí (nejen pozůstalých, ale třeba čtenářů Homéra), jsem nikde nezpochybnil, přesně tak to je. Nicméně existují takové náboženské koncepce posmrtného života, které rovněž nepracují s představou přežití původní mysli zemřelého.

  13. Antitheista

    Tenhle posmrtnej život je jen pro pár slavných lidí, na většinu lidstva (která nezasáhla výrazně do dějin nebo se to o nich neví) se zapomnělo. Pár generací a neví o vás už ani vlastní rodina, natož lidstvo. Když se chce dneska někdo zapsat do dějin, stačí se dostat do Superstár nebo napsat podprůměrnou knížku – a už tu budete strašit navěky 😀

  14. DarthZira

    Zdá se mi to, nebo začíná být poslední dobou katolická církev nějak mimořádně nedůtklivá?

    Blbý je, když tu její nedůtklivost vezme za svou i veřejná moc a začne lidi šikanovat. Fakt nechápu, čím tenhle týpek mohl někomu vadit:
    http://www.novinky.cz/koktejl/301641-rimska-policie-zadrzela-slovaka-prevleceneho-za-papeze-jana-pavla-ii.html
    Přece existuje tolik imitátorů různých slavných osobností a nikdo je za to imitování nezavírá.

    A jinak kult Santa Muerte je klasický příklad toho, jak se do novější víry přimíchávají prvky starších náboženských představ. V Latinské Americe je to dost běžné, spousta místních svatých má docela výrazné atributy původních božstev – ovšem toto lze nalézt i v Evropě, do nejednoho svatého či světice se promítlo něco z původních předkřesťanských božstev, vlastně i folklórní tradice spojené s většinou křesťanských svátků mají předkřesťanský původ. A kupodivu u Vánoc, Velikonoc, Hromnic, Dušiček, masopustu nebo oslav panny Marie jako „kněžny máje“ (souvislost s pohanskými bohyněmi plodnosti je dost evidentní) to katolíkům vůbec nevadí, dokonce někteří z nich (imho zcela absurdně) popírají, že by ty folklórní tradice mohly mít nějakou souvislost s pohanstvím. Ale v Mexiku to najednou začíná děsně vadit. Pročpak asi? Mám dojem že proto, že v Latinské Americe dochází k tomu, že zde vznikají kulty zcela nové, které jsou určitou směskou katolického křesťanství a starších indiánských kultů nebo dokonce náboženských představ přivezených afrických otroků. A církvi asi zatraceně vadí, že na rozdíl od Vánoc, Velikonoc a dalších svátků si tyto kulty a s nimi spojený folklór už nemůže tak snadno „přivlastnit“ a mít nad nimi kontrolu. Santa Muerte je v tomto směru pouze jednou z mnoha, podobně spousta latinskoamerických horníků uctívá Ďábla jako pána podzemí a svého ochránce. Zajímavé je, že jak tento Ďábel tak i Svatá smrt mají coby obětiny rádi totéž – dobrý alkohol a doutníky. A lidé je neprosí o žádnou věčnou spásu a posmrtný život, ale o to, aby jim pomohli v životě pozemském – žádají po nich tedy to, co od nepaměti lidé po svých božstvech žádali: zdraví a prosperitu, pomoc v milostných záležitostech a případně i pomstu nepřátelům.

  15. Jaroslav A. Polak

    Antitheisto, ano, přesně tak to je a vždy bylo. Jen tam, kde je praktikován kult předků, je ta „posmrtná výdrž“ běžných lidí o něco delší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *