Epikurejská ataraxia – návod jak žít šťastný život

Autor | 19.08. 2013
Epikúros ze Samu

Epikúros ze Samu

Svou další exkurzi do starověku začnu zostra: Jan Sokol uvádí ve své knize  Etika a život. Pokus o praktickou filosofii (2010)  na straně 116 jednu z nejhorších kritik epikureismu, jakou jsem kdy četl:

Proto byl epikureismus výsadou lidí žijících v příznivém prostředí míru a prosperity, a to z takových vrstev, které nemusí žádnou odpovědnost za toto společenské prostředí nést. Mohli si tak dovolit žít jen sami pro sebe, a z jistého hlediska tedy parazitovat na prostředí, jež jim připravili a udržují jiní.

Uznávaný filosof se tak sám usvědčuje z nedouctví a hlouposti. Snaží se totiž o kritiku něčeho, co by měl jako filosof znát, ale nezná. K mé lítosti si toho ale málokdo všimne.

Co vlastně dnes víme o epikueismu a o tom co se v Epikurově škole – Zahradě učilo? Kolik lidí je vůbec schopno Sokolův nesmysl rozeznat? Co představuje idea ataraxie? A proč by měla zajímat právě nás? Možná proto, že je to recept na štěstí.

Epikúros ze Samu (341 př. n. l. – 270 př. n. l.) měl všechny předpoklady prožít značně nešťastný život. Podle některých pověstí byl synem léčitelky či snad zaříkávačky a tak jako dítě viděl mnoho nemocných a umírajících. Jeho zdraví bylo také chatrné, podle všeho trpěl mnohými bolestmi,způsobenými snad ledvinovými nebo žlučovými kameny. (Jeden ze spisů jeho školy dokonce nesl název O nemocech Epikúrových)

Ani politická situace nebyla tehdy v roce 306 př. n. l. kdy zakládal svou školu zrovna příjemná. Athénskou demokracii tehdy už dávno vystřídala oligarchie podle spartského vzoru a město čekalo mnoho dalších nepříjemných historických událostí.

Epikúrova nauka nebyla tedy určena k tomu, aby se parazitující boháč cítil dobře v době kdy mu nic nehrozilo, ale naopak učením jak si udržet radost ze života i tváří v tvář bolesti a smrti.

Moudrý člověk podle této nauky:
„Bude čeli osudu“
„Bude šťastný i na mučidlech.“
„I on bude ovšem při mučení sténat a naříkat.“

V tom, jak toho dosáhnout byl Epikúros následníkem (ne však žákem) Sókratova žáka Aristippa, zakladatele Kyrénské školy, která je známa jako hédonistická. Aristippos popsal slast (hédoné) jako mírný pohyb duše (leia kinesis), zatímco bolest měla být prudkým pohybem. První stav přirovnával k vlnkám na hladině zálivu, druhý k mořské bouři.

Právě z této představy vznikla idea ataraxie. Její název pochází od od a-tarachos – neotřesitelný, na rozdíl od stoické apatheiy (a-patheia) čili netečnosti proti hnutím ducha – vášním. V rozporu z častým výkladem se proto domnívám že nelze chápat pojem ataraxia jako „klid“ nebo „nehybnost“.

Dosažením ataraxie se neměl člověk stát netečným, ale odolným vůči vnějším otřesům. Měl se sám stát takovým zálivem, chráněným proti bouřím na veřejné scéně. V jeho duši se měly odehrávat pouze pohyby mírné. Proto cituji:

„Na mudrce budou působit citové dojmy jako na jiného člověka, ale nebudou mu bránit v moudrosti.“

Epikureismus patří do okruhu hédonistických učení. To ale rozhodně neznamená nezřízené pitky, obžerství a orgie. Ostatně i jeho filosofický předchůdce Aristippos varoval před neuměřeností a závislostí.

Epikurejci se naopak domnívají že prosté věci, prosté jídlo a prosté pití mohou přinést úplně stejné potěšení jako přepychové a drahé. Svým způsobem je epikureismus oslavou prostých čistých radostí, mezi kterými za jednu z nejcennějších považuje přátelství.

Proto také podle Epikúra moudrý člověk  „Nikdy nezradí přítele.“ ba i „Zemře pro přítele bude-li třeba.“

Mylné je proto chápání že by epikurejský přístup měl vést k vyhýbání se odpovědnosti. Epikurejci nejen vyhledávali slast pramenící z těch nejprostších věcí, ale také aktivně bojovali proti bolesti a utrpení.

Umístění čtyř velkých Athénských filosofických škol - Platónské Akademie, Epikurovy Zahrady, Aristotelova Lykeionu a Zénónovy Stoy

Epikurejské učení přitahovalo mnoho žáků a on neodmítal nikoho, kdy měl skutečnou snahu se učit. V jistém směru byla Epikúrova Zahrada (Képos) jakýmsi vzdáleným předchůdcem lidových univerzit. Učili se v ní bohatí i chudí, svobodní i manželské páry, muži i ženy, občané, otroci i prostitutky. Někteří a některé z nich dosáhli ještě za svého života věhlasu jako filosofové.

Jeho žákyně Leontion, původně asi hétera, (jistý čas asi Epikúrova milenka, později konkubína Epikurova žáka Metrodota) se dokonce odvážila kritizovat věhlasného peripatetika Theofrasta, za což si vysloužila nejen obdiv ale i dost urážek.

Sám Epikúros rozhodně nebyl ateistou i když někteří jeho nástupci ano a to i podle dnešních měřítek. Byl to ale on, kdo se postavil proti tehdejšímu hlavnímu proudu a bohy vlastně úplně odzbrojil.

Jeho bohové jsou hmotní, obývají jiný svět a o lidské záležitosti se nestarají. Po smrti nenásleduje žádné pokračování, žádné posmrtné tresty ani odměny. Smrt je konec.

„Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“

Učením o aktivním odstraňováním bolesti a hledání vnitřní rovnováhy je epikureismus podobný jinému myšlenkovému směru – buddhismu, kterým mohl snad být skutečně jistým způsobem myšlenkově inspirován.

Podobně jako má buddhismus své čtyři vznešené pravdy má i epikureismus svůj Čtyřlék proti bolestem světa, který ukazuje, že největší lidské obavy jsou zbytečné:

„Bohů se netřeba bát, smrt netřeba podezírat, dobro lze snadno získat, zlo lze snadno vydržet.“ 

Dobrá, jak se ale z Epikúra – filosofa, přítele chudých a symbolu skromnosti stala ikona obžerství a pijáctví?

Už ve starších dobách se jistě objevovaly pomluvy zapříčiněné spory mezi filosofickými školami, ale teprve nástup křesťanství znamenal opravdový začátek mohutné očerňovací kampaně. V začátcích křesťanství totiž bylo epikurejství významným konkurentem nového náboženství.

K velké lítosti mnoha filosofů se k tomu také pojilo ničení spisů. Epikurejci měli bohatou literární činnost. Už v době Epikurovy smrti (270 př. n. l.) čítala knihovna Zahrady na 300 vlastních knih (svitků).

Do dnešních dnů se zachovaly z Epikúrových vlastních děl jen List Hérodotovi o přírodě, List Pýthokleovi o zjevech nebeských, List Menoikeovi o etice, Kiriai doxai (základní články učení), Vatikánský gnómón a Epikúrova závěť. Dohromady by daly sešit, který by neměl tloušťku ani čtvrt centimetru.

Tak vypadají svitky z Herculanea

Přesto možná není dílo epikurejců zcela ztraceno navždy. Ve Vile papyrů v Herculaneu zasypané sopečným popelem roku 79. byly objeveny zuhelnatělé starověké svitky, které se postupně daří pomocí moderních metod rekonstruovat díky projektu Philodemus.

Epikurejské učení ovlivnilo mnoho známých osobností jako byli:  Thomas Jefferson, Pierre Gassendi, Walter Charleton, François Bernier, Saint-Evremond, Ninon de l’Enclos, Diderot, Jeremy Bentham a Christopher Hitchens. V současné Francii je pak jeho velkým obhájcem Michel Onfray.

Petr Tomek
Autor: Petr Tomek

Neúnavný komentátor společenského dění ( především na svém blogu ), propagátor a popularizátor kosmonautiky, bývalý redaktor časopisu VTM Science a v současnosti též již bývalý šéfredaktor elektronického literárního časopisu Lemurie , člen Kosmo Klubu, sdružení UnderFilm a autor knihy Ztracený Měsíc, o tom, proč nebyli lidé čtyřicet let na Měsíci, populárně-vědecké miniatury Láska, sex a vesmír a sbírky esejů Ateista. Zkrátka člověk s nepředstavitelnou schopností zaměstnávat sám sebe, případně i všechny ostatní. Na internetu vystupuje jako militantní ateista, ač v životě razí heslo: „nejdůležitější je, abychom se všichni navzájem nezabili“.

22 thoughts on “Epikurejská ataraxia – návod jak žít šťastný život

  1. Standa

    To se to filosofovi snadno praví:

    „zlo lze snadno vydržet“

    Ale vydržet to už tak snadné není.

    Jistě se shodneme že menší zlo lze vydržet snáze než větší zlo. Člověk co říká „zlo lze snadno vydržet“, ve skutečnosti říká jen „měl jsem štěstí, moc velké zlo jsem nezažil“

    Veřili by jste člověku co nikdy nejezdil na koni co říká že na koni je snadné jezdit? Bylo by asi lepší zeptat se někoho kdo na koni jezdí. A lidé co zažili velké zlo, třeba koncentrák, mučení. Slyšel vůbec někdo někdy někoho takového říkat, že to bylo snadné?

    Jinak článek se mi líbí.

  2. don Frolimo

    Jan Sokol není filozof, ale obyčejný žvanil. Jeho náboženské výlevy netřeba brát vážně. Každý zdravě uvažující člověk, který se nebojí trochu si něco nastudovat, musí uznat, že Epikurovo učení je dost sympatické.

    A propos odsudek epikurejství je příromen i v judaismu, Epikurovo jméno stojí etymologicky za termínem apikoros (אפיקורוס), který značí buď bezvěrce, heretika, požitkáře nebo prostě toho, komu se nedostane posmrtného života.

  3. Jiří

    Pěkný článek. Můj dík autorovi.

  4. Petr TomekPetr Tomek Post author

    @Standa: Stando ty jsi ten článek nečetl. Epikúros rozhodně neprožil snadný život. To pravidlo říká, že zlo se jeví vždycky horší než opravdu je.

  5. Standa

    @Petr Tomek: „To pravidlo říká, že zlo se jeví vždycky horší než opravdu je.“

    Svět je nehostinné místo pro taková univerzální pravidla. Zlo se někdy jeví horší než opravdu je. Těžký právě je vědět kdy.

    V článku a hádám ani v celé té filosofii není odpověď, proč to pravidlo platí.
    (Vážně, proč by vlastně mělo platit?). Proto si myslím, že to pravidlo je vyznání víry svého druhu.

  6. Medea

    Standa napísal: “to pravidlo je vyznání víry svého druhu.”

    No, dalo by sa to nazvať aj “Epikurova hypotéza” 🙂

    Pokiaľ súčasník nechce zavrhnúť filozofický systém starovekého filozofa, ako niečo mŕtve a dávno prekonané, tak mu asi nezostáva iná možnosť, len chápať takýto systém ako načatý filozofický výskumný program. Ak sa na to pozeráme takto, potom nám starovek zanechal: “Herakleitov filozofický program”, “Parmenidov filozofický program”, “Platónov filozofický program”, “Aristotelov filozofický program”, “Epikurov filozofický program”, “stoický filozofický program”, … . Kopa začatých “programov”, pokiaľ chceme, môžeme si jeden vybrať a (samozrejme, už v modernom duchu) pokračovať 😉

  7. Antitheista

    Akorát Ježíš a Mohamed a další proroci neměli ani tak filosofický program, jako spíše fanatický plán (= náboženství)…

    A proto je dobré náboženství a filosofii oddělovat, i když se někdy proplétají. Záleží na míře rozumu a míře víry/přesvědčení…

    Ideologie je podle mě všechno, ale když se zdůvodňuje rozumem, je to jiné než když stačí slepá víra…

  8. Medea

    Odcitujem tu filozoficko-psychoterapeutické “tetrafarmakon” z Epikurových Hlavných článkov :):

    I. To, čo je blažené a nesmrteľné, ani samo nemá starosť, ani inému ju nespôsobuje, takže nepodlieha ani hnevu, ani priazni. Lebo všetky takéto veci sú prejavom slabosti.

    II. Smrť sa nás netýka. Lebo to, čo sa rozložilo, je bez zmyslového vnímania, a čo je bez zmyslového vnímania, sa nás netýka.

    III. Hranicou veľkosti rozkoší je odstránenie akejkoľvek bolesti. Lebo tam, kde je rozkoš, za celý čas jej trvania niet bolesti, ani strasti, ani súčasne obidvoch.

    IV. Bolesť netrvá v tele dlho bez prerušenia, ale ak je prudká, trvá len veľmi krátky čas, a ani tá bolesť, ktorá prevyšuje telesnú rozkoš, netrvá mnoho dní. Naproti tomu pri dlhotrvajúcich chorobách prevládajú stavi rozkoše nad stavmi bolesti.

    (Epikuros: Hlavné články.)

    Tie Hlavné články, samozrejme, nie sú iba štyri, ale tieto štyri, sa v staroveku preslávili ako “Epikurovo tetrafarmakon” 🙂

  9. Medea

    Mmm, nie „stavi“, ale „stavy“ 🙂

  10. Medea

    Kniha obsahujúca niektoré Epikurove diela, epikurejské zlomky a aj staroveké citáty o epikureizme:

    Epikuros. O šťastnom živote. Pravda, 1989.

  11. Antitheista

    Naproti tomu pri dlhotrvajúcich chorobách prevládajú stavi rozkoše nad stavmi bolesti.

    ???? Nechápu…

  12. Medea

    Antitheista, v tom citáte: “rozkoš” = “neprítomnosť utrpenia”.

  13. Antitheista

    Dobře, ale to záleží při jaké nemoci, někdy člověk trpí po celou dobu trvání nemoci (což zakončí až smrt) – a může to trvat i celé roky. A ne všichni nemocní přijdou o rozum…

    Kdyby dělal Epikuros chvíli na LDNce, tak by viděl věci jinak…

  14. Antitheista

    Tihle filosofové bývají někdy pro svoje ideály tak trochu odtrhnutí od životní praxe…

  15. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Antitheista: Tihle filosofové bývají někdy pro svoje ideály tak trochu odtrhnutí od životní praxe…

    Petr Tomek: No tedy! Říci to samé o nějakých fenomenolozích, tak určitě, ale zrovna epikurejci praktikovali o 106!

  16. Antitheista

    Já to myslel ve vztahu k té jedné větě: „Naproti tomu pri dlhotrvajúcich chorobách prevládajú stavi rozkoše nad stavmi bolesti.“

  17. Standa

    @Medea 23:27: 🙂 Souhlas.

    A já bych zdůraznil to, že si vybrat nemusíme. Samotná existence tolika rozdílných přístupů dokládá, že co funguje jednomu nemusí fungovat jinému.

    Všichni jsme se s určitými předpoklady, s určitým unikátním návodem pro život už narodili. My JSME návodem pro život i životem současně. Někteří z nás budeme spíš návodem pro šťastný život a někteří zase spíš pro nešťastný život. A možná mnoho z nás co stále řeší jak žít šťastný život, spíš jede podle návodu pro nešťastný život. 🙂

  18. Standa

    Mě ještě zaujalo tohle:

    „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“

    nebo v citaci co uvedla Medea:

    „II. Smrť sa nás netýka. Lebo to, čo sa rozložilo, je bez zmyslového vnímania, a čo je bez zmyslového vnímania, sa nás netýka.“

    Ono to tak krásně logický zní žejo? Ve skutečném životě ale ta logika nebývá tak čistá, s ostrými hranicemi. Tohle pravidlo jakoby vymyslel někdo úplně odtržený od reality všedního života. Takhle si může dovolit uvažovat jen ten, kdo nemá žádný vztah k lidem, nikdo na něm nezávisí, na ničem světském mu nezáleži, jakési sobecké individuum s čistě zvířecím strachem ze smrti.

    Skutečnost je taková, že za života děláme spoustu věcí které pokračují i po naší smrti a obáváme se co s nimi bude až tu nebudem. Lidé v jistém smyslu žijí i po smrti ve věcech co za života udělali. Někdo se o něco snaží, věří v to a záleží mu na tom aby jeho práce nepřišla vniveč. Někomu jinému záleží na jeho blízkých, na dětech a strach ze smrti může více plynout ze strachu co bude s jeho blízkými až se o ně nebude moci postarat. I tohle je tedy silně individuální a nemůže fungovat univerzální pravidlo pro šťastný život:

    „Když jsme tu my, není tu smrt, a když je tu smrt, nejsme tu my.“

    Jakkoli hezky a logicky zní.

  19. Medea

    Standa napísal: “A já bych zdůraznil to, že si vybrat nemusíme.”

    Samozrejme, že nemusíme, však som napísala: “pokiaľ chceme, môžeme si jeden vybrať …”. Tie staré systémy môžeme aj úplne ignorovať, ako nejaké staré muzeálne “haraburdy” 🙂

    Standa napísal: “Tohle pravidlo (II.) jakoby vymyslel někdo úplně odtržený od reality všedního života. Takhle si může dovolit uvažovat jen ten, kdo nemá žádný vztah k lidem, nikdo na něm nezávisí, na ničem světském mu nezáleži, jakési sobecké individuum s čistě zvířecím strachem ze smrti.”

    No, pre výklad toho Epikurovho tetrafarmaka, je dôležitý jeho dobový kontext. Účelom bodu I. je zbaviť človeka strachu z bohov (perfektné a blažené božské bytosti, žijúce v intermundiách, sa podľa Epikura, nestarajú o prchavý svet ľudí, jednoducho nemusia sa starať, sami sú nutnou a postačujúcou podmienkou svojej blaženosti, keby mali starosť, neboli by dokonalé) a bod II. má oslobodiť človeka od strachu zo záhrobných trestov.

  20. Agnostik

    „Je svět opravdu tak nespravedlivý? Nahodilost celý svůj život studuji, praktikuji a nenávidím. Čím déle to trvá, tím horší mi to všechno připadá, tím větší mám strach a tím víc mě Matka příroda naplňuje nechutí. Čím víc o svém tématu přemýšlím, tím více vidím důkazů, že svět, který nosíme v hlavě, je jiný než ten za okny. Každé ráno se mi jeví nahodilejší než den předtím a lidé se mi zdají být touto nahodilostí stále častěji oklamáni. Stává se to téměř nesnesitelným. Bolí mě, když tyto řádky píšu, ale svět se mi hnusí.“ Nicolas Nassim Taleb, Černá labuť

    „V našem hrozném a zoufalém světě není z jeho utrpení, bolestí a problémů žádné spasení, žádné vítězné a dobré zakončení. Je však jedna „věc“, velmi chatrná a velmi zranitelná, která nás sice nezachrání, která v tomto světě ustavičně prohrává, ale může nám pomoci při řešení problémů. Může nám pomoci problémy řešit i s nimi žít. Je to racionalita.“ Otakar Anatoň Funda

    Člověk by neměl být překvapený, pokud na konci svého života zjistí, že všechno to, oč v životě usiloval, bylo naprosto k ničemu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *