Psychotropní látky: Ayahuasca, lysohlávky a peyotl (díl 2.)

Autor | 02.12. 2013

autor: Foxy

předchozí díl: Psychotropní látky: To co ukazuje boha uvnitř (díl 1.)

Ayahuasca

Kečuánsky aja´waska neboli “liána duše”, “liána mrtvých” je název pro psychoaktivní odvar nebo nálev připravovaný z rostliny Banisteriopsis caapi, liány z amazonských pralesů. Je nazývána také yagé, caapi, daime nebo natem. Její pití má farmakologické účinky a je užívána pro šamanistické, lidově léčitelské a náboženské účely. Západní etnobiologové zaznamenali 200-300 odrůd užívaných v různých nápojích nazývaných ayahuascou.

Vaření ayahuascy

Vaření ayahuascy / zdroj: Wikipedia, Awkipuma

Ayahuasca je připravována z Banisteriopsis caapi s přídavkem listů mnoha rostlin, především Psychotria viridis a Dyplopterys cabrerana. Její účinky jsou způsobeny synergickým působením inhibitorů monoaminooxidasy (I MAO), tedy alkaloidy harmalin, harmin a tetrahydroharmin a halucinogeního dimethyltryptaminu (DMT) a v menším množství i dalších možných látek, jako 5-methoxy-DMT a bufoteninu, nebo i tropanovými alkaloidy z dalších přidaných rostlin.

Synergický účinek DMT a IMAO na mysl je drtivě mohutný. Subjektivně je variantou prožitku blízké smrti a obvyklé jsou zde i mimotělní prožitky. Amazonští Indiáni tvrdí, že ayahuascu stvořili bohové aby umožnili člověku opouštět vězení jeho těla a iluzorního světa, ve kterém je nucen žít. Obecně lze přitom říci, že rituál spjatý s nápojem ayahuascy nese takovou podobu, jakou mu jeho průvodce (šaman, curandero) vtiskne. Velmi tu záleží na tom, čemu se říká set a setting. Právě to zásadně ovlivní celkový průběh ayahuascového výletu za hranu vědomí.

Lysohlávka mexická

Lysohlávka mexická je druhem psychedelické houby. Byl to první druh, z něhož byl Albertem Hofmannem izolovány aktivní látky psilocybin a psilocin. Aktivní látky obsahují plodnice i sklerocia.

Lysohlávka mexická / zdroj: Wikipedia, Alan Rockefeller

Lysohlávka mexická / zdroj: Wikipedia, Alan Rockefeller

Rituální užívání lysohlávky mexické bylo blízké původním obyvatelům střední Ameriky. Aztékové ji nazývali teonanácatl, tedy tělo bohů. Po dobytí Mexika však vítězní křesťané, kteří užití teonanácatlu považovali za obcování s ďáblem, začali s tvrdou a nesmlouvavou represí proti houbovému kultu. Ten se musel stáhnout do přísné ilegality a houby se užívaly nadále pouze tajně. Dlouhou dobu bylo rituální užívání hub za zcela vymýcené nebo dokonce nikdy neexistující.

Teprve roku 1957 R. G. Wasson publikoval článek o užívání lysohlávky mexické u zapadlých indiánských kmenů. Následně z lysohlávky mexické Albert Hofmann izoloval hlavní účinné látky, což vedlo k masovějšímu využití účinných látek lysohlávek v psychiatrii psychologii a zároveň užívání „houbiček“ jako psychedelické drogy. Brzy na to však v protidrogovém běsnění byly všechny tyto houby i látky z nich izolované opět zakázány. Marně.

Dnes se lysohlávky pro potěchu všemožných psychonautů nejen hojně sbírají, ale i pěstují. Jediné, co válka proti drogám dosáhla, bylo zbrzdění seriózního vědeckého výzkumu – cui prodest?

Peyotl

Peyotl je název pro kaktus, který roste v severní části Mexika a jihozápadě Texasu. Je nejstarším halucinogenem Ameriky. Peyotl má svůj domov v Texasu a severním Mexiku v extrémně suchých a kamenitých pouštních podmínkách.

Peyotl / zdroj: Wikipedia, Frank Vincentz

Peyote byl v rituálním kontextu používán po tisíce let / zdroj: Wikipedia, Frank Vincentz

Dnes je peyotl jednoznačně spojován s druhem Lophophora williamsi (Lem.) Coult., starší název je Anhalonium Lewinii neboli Ježunka Williamsova. Kaktusy, známé též jako meskalové knoflíky“, obsahují kromě dalších třiceti alkaloidů halucinogenní mescalin (až 0,58 %), který navozuje pocity tělesné a duševní pohody provázené pestrobarevnými „fraktálovými“ vidinami. S prohlubováním intoxikace dochází k deformacím tvarů okolních předmětů i osob, předměty se „tváří“ a projevují se mimikou. Častý je posun pozornosti od vnějších stimulů k introspekci a meditaci. Může pak dojít i k „rozpolcení osobnosti“, kdy sám sebe se ptám a druhou částí sebe sama si odpovídám. Taková zpověď může snadno odhalit i „bahno na dně duše“ a vyústit v to, čemu se říká „bad trip“ s depresemi a paranoiou. Je na šamanovi, aby pak bad trip uvedl na správnou cestu.

Kult užívání peyotlu je velmi starý. Jeho historie sahá do období kolem roku 700 př. n. l. Samozřejmě i zde dobyvatelští křesťané kult kaktusu rázně vymýtili ohněm i mečem, včetně jakýchkoliv vzpomínek na něj.

Jedním z mála cenných zdrojů tak zůstává zpráva jistého španělského misionáře, který popisuje obřad takto:

„V blízkosti hudebníka seděl zpěvák, jehož úkolem bylo udávat rytmus. Oba měli k ruce pomocníka, který je zastupoval v případě vyčerpání. Nedaleko byla mísa ďábelského kořenu (peyotlu), z jehož nastrouhané dužiny se vymačkává omamná šťáva. Když účastníci pocítí únavu z dlouhé a vyčerpávající slavnosti, opojné šťávy se napijí. Ženy a muži vytvořily velký kruh, zabírající celé, předem připravené prostranství. Jeden po druhém tančili uprostřed kruhu, nebo chodidly udávali rytmus. Uvnitř kruhu byl hudebník spolu s vedoucím zpěvákem, kterého ostatní v jeho nemelodickém předzpěvování následovali. Tanec trval od pěti hodin od večera do sedmi hodin do rána, aniž kdokoliv opustil kruh. Když tanec skončil, všichni, kdo se udrželi na nohou, zůstali stát, většině však vlivem vypitého peyotlu nohy již nesloužily.“

/Zdroj: Richard E. Schultes, Albert Hofman, Rostliny bohů)

Spolu s kolonizací Ameriky se však kult peyotlu změnil. Kaktus, evropskými misionáři označovaný za ďáblův kořen, byl zakázán a jak již bylo řečeno, každý pokus, nebo jen pouhá zmínka o jeho užití byly tvrdě a krutě trestány.

Indiáni se však peyotlové kultury nevzdali. V „pokřesťanštělé“ verzi se uchovala dodnes. Indiáni dnes kaktus prohlašují za dar panny Marie. Pokaždé, když jej potkají, tak smeknou klobouk, pokřižují se a pozdraví ho. Věří, že jim kaktus na pozdrav odpovídá.

Indiáni také věří, že jejich verze křesťanství je dokonalejší, než ta evropská. Říkají, že Ježíš kázal chudobu, toleranci a pomoc bližnímu. Ani jedenu z těchto základních hodnot křesťanská církev v historii nedodržovala. Žila v honosných chrámech a její tolerance k jiným náboženstvím se ukázala například v křížových výpravách, nebo při kolonizaci Ameriky, na kterou místní indiáni dodnes nezapomínají.

Jejich oblíbené rčení je, že bílí lidé jdou do kostela a mluví o Ježíši, kdežto oni sedí u ohně a díky peyotlu mluví přímo s Ježíšem.

2 thoughts on “Psychotropní látky: Ayahuasca, lysohlávky a peyotl (díl 2.)

  1. Foxy

    Lysohlávky…
    I zde bych rád doplnil suchý popis osobní zkušeností toho, kdo si zkusil na vlastní mysl, co taková magická houbička dokáže. Přesto, že ani ta nejlepší slova zdaleka nedokáží vystihnout hloubku prožitku, může výpověď někoho, kdo jej skutečně prožil, výsledný dojem alespoň přiblížit.

    Ale dost mých řečí. Zde je záznam zhoubování, jak jej svým mistrným stylem zachytil kolega Kojot:
    – – –
    Lysohlávky na vlastní mozek – Psilocybe bohemica

    Moje zkušenosti s magickými houbami pocházejí z druhé poloviny devadesátých let, kdy došlo asi k deseti experimentům. Od té doby jsem Je již neužíval – dospěl jsem k závěru, že mně daly již dostatek podnětů (které tak či onak zpracovávám dodnes) a další experimenty by vedly do slepé uličky.

    Osobně psychedelika jako součást duchovní cesty nepropaguji ani nezatracuji. Domnívám se, že odvážnému badateli mohou nabídnout zajímavé vhledy z nečekaných úhlů pohledu, samy o sobě ale nemohou nahradit duchovní cestu jako takovou. Rád používám přirovnání k demoverzi softwaru: Ukáží vám, co všechno je v duchovní oblasti možné, ale abyste toho dokázali využít, potřebujete „plnou verzi“ své cesty. Jednoduše řečeno: ani ta sebeúčinnější substance za vás skutečnou práci neudělá.

    A nyní se vraťme do devadesátých let minulého století a zavzpomínejme, jaké to tehdy vlastně bylo…

    První zkušenost

    Moje iniciační zkušenost s lysohlávkami pochází z roku 1997. Vlastně jsem ani nevěděl, co od Nich čekat. Prostě jsem Je zkusil. Byl jsem doma sám, což jsem považoval za ideální příležitost. Táta a bratr byli někde pryč, máma měla přijít z práce až pozdě večer (pracovala v divadle). Nikdy jsem neměl halucinace a moc mě zajímalo, jaké to je. Snědl jsem Jich asi třicet a pak jsem jen seděl a čekal.

    Dá se říci, že se stalo něco úplně jiného, než jsem očekával. Začal jsem se cítit divně a jaksi nepatřičně. Po nějaké době jsem si lehl na postel a stulil se do fetální polohy. Následoval stav bez myšlenek, bez emocí, zůstalo jen jakési základní vědomí tělesnosti. V té době jsem ještě neměl zkušenost s meditačními stavy, přesto na mne toto dočasné rozpuštění ega nepůsobilo špatně (jedna má kamarádka hovoří o strašlivém pocitu „trhání na kusy“, který v souvislosti s rozpouštěním ega pod vlivem velké dávky lysohlávek zakusila). Ležel jsem v posteli a po nějaké době jsem zjistil, že se mohu hýbat. Slezl jsem po čtyřech z postele a – jak jsem později usoudil – byl jsem psychicky ve věku asi dvou let. Jak čas běžel, prožíval jsem postupně ve zrychlené podobě celý svůj dosavadní život. K emočním stavům odpovídajícím věku dvou, čtyř, šesti let naskakovaly příslušné vzpomínky. Bylo to velmi zajímavé. Když mi bylo vnitřně šest let, odešel jsem do druhého pokoje a zapnul televizi. Bylo právě osm večer a na druhém programu běžel dokument o tvorbě Jiřího Trnky. Nevnímal jsem ale teoretickou část pořadu – měl jsem oči jen pro ty úžasné ukázky. Každá z nich jakoby byla celým filmem. Došlo patrně k propojení se vzpomínkami. Všechny ty filmy jsem v dětství viděl.

    Můj „růst“ pokračoval. Když pořad skončil, bylo mi subjektivně asi deset let. V televizi začala nějaká detektivka a docela mě bavila. Souběžně nabíhaly vnitřnímu věku odpovídající vzpomínky, v této fázi zkušenosti občas i nepříjemné.

    Poté jsem si šel lehnout. Bylo mi vnitřně asi šestnáct, když přišla z práce domů maminka. Pozdravil jsem ji, zamumlal něco o tom, že jsem unavený. Měl jsem stíhu, že „to“ na mně pozná. Nepoznala ale nic. Tak jsem ležel v posteli a nechával svůj věk doběhnout k mým tehdejším dvaadvaceti. Byl to poněkud indiferentní stav. Mísily se v něm lehce úzkostné stavy s přemýšlením o tom, co jsem to vlastně prožil, vzpomínkami na nešťastné lásky atd.

    Skutečný význam prožitku jsem ocenil až později. Cítil jsem jisté zklamání, že jsem neměl žádné halucinace. V té době mi ani příliš nedošlo, jak hodnotnou zkušeností tato rekapitulace zrození a života byla…

    Další zkušenosti

    Moje další zkušenosti byly různého druhu. Byla mezi nimi zkušenost skutečně pekelného „bad tripu“, kdy jsem houby užil opět sám, bylo to už potřetí. Během mé druhé zkušenosti mi bylo naznačeno, že je sám již brát nemám, neposlechl jsem a byl jsem vytrestán. Vzal jsem je na chalupě a šílel jsem hrůzou, že ty divné stavy nikdy neskončí. Cítil jsem se jak v kleci. Venku bylo chladno a zima, dům mě svíral. Čas jakoby se zastavil. Velmi poučný zážitek. Po tomto zážitku jsem již houby sám nebral. Jeden z prožitků, který jsem prožil se svou kamarádkou, jsem popsal v povídce Skřítek Větřík a čarodějové ze světa lidí. Jednou jsem Je vzal „jen tak“ s kamarádem a nebyl to příjemný zážitek. Zařekl jsem se, že už je nikdy „jen tak“, tj. bez účelu, brát nebudu.

    Patrně nejkrásnější zážitek s Nimi jsem prožil se svou nejlepší kamarádkou a jeho popis pochází už z devadesátých let:

    Den, kdy jsme obešli dělníky

    Častokrát mi moje nejlepší kamarádka vyprávěla o jednom lese na kraji města, magickém, pohádkovém lese jejího dětství a mládí. Navrhl jsem jí, že bychom jej mohli navštívit v vzít si tam houbičky. Odpověděla, že při intoxikaci lysohlávkami velmi špatně snáší lidskou společnost. Pak se ale zamyslela a dodala, že jsem možná jediný člověk, s nímž by do toho šla. Připouštím, že mě to velmi dojalo. Domluvili jsme se a jednoho prosincového dopoledne jsme se vypravili na výlet…

    Našli jsme vhodné místo, „utábořili se“, rozdělali oheň (hořel mizerně) a snědli každý kolem dvaceti hub.

    Chvíli se nedělo nic.

    Pak si začala stěžovat, že je jí zima a začali jsme se trochu hádat, čí to byl vlastně blbý nápad. Věděli jsme, že ve stavu, který se k nám rychle blíží, nebudeme příliš schopni jít kamkoliv, kde bychom se mohli zahřát.

    Potom prohlásila, že půjdeme do její oblíbené hospody. „Je tam, teplo a dají nám tam čaj…“ kňourala. Navrhl jsem, že lepší bude uhasit oheň a chodit – a tak se zahřát.

    S trochou zoufalství jsme koukali na oheň, který se právě konečně rozhořel (ale věděli jsme, že nás ani tak nezahřeje) a odhodlávali se jej uhasit. Definitivnost toho kroku nás děsila. Nakonec jsme to přece jen udělali a vyrazili jsme. Její touha jít do dotyčné hospody byla téměř neochvějná. Problém byl v tom, že po cestě jsme museli projít kolem zedníků, kteří na kraji lesa cosi stavěli, a kteří nás při cestě tam počastovali několika obhroublými výkřiky. To se nám ale vůbec nechtělo.

    „Poď´, obejdeme ďelňase!“ navrhla s čertovským zablýsknutím v oku a vydala se hlouběji do lesa. A tak jsme šli.

    To ještě účinky psilocybinu ještě zdaleka nedosáhly svého vrcholu, ale jeden charakteristický rys se už projevil – neschopnost udržet jakoukoli myšlenku dostatečně dlouho na to, aby se dala zrealizovat. Po chvíli jsme už přímo ukázkově bloudili.

    „Kdepak bludný kořen – houbičky to byly!“ zvolala a šli jsme dál.

    Po chvíli už jí ani nebylo zima, myšlenka na hospodu byla definitivně opuštěna a všechny stíhy a nepříjemné pocity zmizely. Ocitli jsme se v absolutním jinde.

    Putovali jsme lesem, snad jedním, snad stovkami lesů, a nacházeli desítky magických míst, zahalených stříbřitým vílím světlem. A byli jsme spolu. To bylo ještě mnohem krásnější. Rozuměli jsme si beze slov, viděli, cítili tu krásu kolem, bloudili jsme a nebloudili…

    Celý svět v té chvíli sestával jen ze stromů a větví a neustávajících proměn světla a barev, blikotání a mihotání a… úžasu – společného ohromení tou nádherou.

    Bezeslovnost toho poznání mi dovoluje psát o tom jen poeticky, a přece mi stále chybějí slova.

    Žádné stíhy, žádný strach… jen tichá tetelivá radost kdesi uvnitř, užaslý pohled dítěte, dříve nemyslitelné úhly pohledu a hlavně neochvějnost vědomí, že to všechno mělo smysl.

    To vědomí přetrvalo.

    Občas jsme si připadal jako skřítek, tak moc se všechno zvětšilo. Ne, neobjevily se žádné halucinace, které bych snad očekával. Viděl jsem jen to, co tam bylo, ale jinak. Možná jsme chodili v kruzích – ten les je ve skutečnosti docela malý – a přesto jsme stále znovu poznávali jeho krásu v desítkách různých variací. Pokud by někdo slyšel naše občasné rozhovory, nedávaly by mu příliš smyslu, ale my jsme si rozuměli. Přestože to celé trvalo asi tak tři hodiny, vnímání času se nám změnilo a tak jsme tam (subjektivně) strávili možná i trojnásobek té doby.

    Když se začalo stmívat, vyšli jsme, vedeni světlem lamp, z lesa. Vliv drogy už nebyl tak silný, byli jsme i schopni snést blízkost jiných lidí a dokonce i „smysluplně“ hovořit. Pomalu, beze spěchu, jsme se vydali do oné, dříve zmíněné, hospůdky.

    Tam jsme strávili „dojezd“, popíjeli čaj a rekapitulovali. Chcete-li kdy houbičky zkoušet, střežte se příliš rychlého návratu k „normálu“. Právě chvíle doznívání jsou ideální pro rekapitulaci, stejně jako chvíle těsně po probuzení je nejlepším okamžikem pro zapamatování snu. Dbejte na to pečlivě, neboť nic jiného, než právě vzpomínka, vám nezůstane.

    A tak jsme obešli dělníky. Myslím, že tak důkladně ještě nikdo nikoho neobešel…

    Závěr

    Tolik tedy k mým zkušenostem s lysohlávkami.
    Osobně soudím, že mne obohatily, ale – neboť jsem poznal Jejich sílu – musím rovněž varovat. Jsou nevyzpytatelné. Je třeba s Nimi zacházet s úctou a pokorou, jinak vás vytrestají.
    Ale pokud hledáte intenzivní zkušenost změněných stavů vědomí, nemusíte sahat po psychotropních substancích. Přinejmenším stejně intenzivní a – co se dopadu na můj život týče – účinnější stavy vědomí jsem prožil při práci se sny u svého psychoterapeuta.

    Kojot333, 1998
    – – –
    Není co dodat.

    Je nepochybné, že rituální použití lysohlávek muselo přinášet prožitek, který mohl být jen těžko vyložen jinak, než přímé setkání s nadpřirozenem. Nejen setkání, ale jeho přímé prožívání.
    A Kojotův závěr – pokud hledáte intenzivní zkušenost změněných stavů vědomí, nemusíte sahat po psychotropních substancích – je zcela přesný.

    Nejsilnější „drogy“ si totiž vyrábíme sami v sobě.

    Každá z psychotropních substancí má své přesně určené cílové místo, receptor. Máme v sobě takových receptorů hromadu. Receptor opiátový, kanabinoidní, nikotinový, muskarinový, barbiturátový… již podle pojmenování je zřejmé, která látka zde má své cílové místo.
    Opiátový receptor… ano, zde je cílové místo morfinu. Ale morfin je látka exogenní, tělu cizí, tak proč v sobě, u všech rohatých, pro ni máme přístav? Proč, k čemu je, jaká je jeho funkce?
    Výzkum v tomto směru nakonec vedl k nalezení přirozené, tělu vlastní, endogenní látky, endorfinu. Ta má sice zcela jinou strukturu než morfin, ale sdílejí spolu stejnou aktivní „hlavičku“, která přesně pasuje do příslušného receptoru. Jako klíč (endorfin) a paklíč (morfin), ač každý jiný, oba dokážou zámek odemknout.
    Tresor libých pocitů, které ve specifických situacích uvolňuje endorfin, lze morfinovým šperhákem otevírat kdykoliv, a dle libosti si užívat umělé, nezasloužené blaženosti. Trestem za to bude peklo absťáku – proč by tělo mělo vyrábět endorfiny, když jejich náhražky je náhle dost a dost?
    Takže člověk nakonec musí brát svou dávku umělého blaha ne kvůli blaženosti, ale proto, aby svět byl alespoň na chvíli zase normální. Takový, jaký byl předtím, než se s oním paklíčem k tresoru blaženosti setkal.
    To je fysická závislost. Už si neumíme přirozený endorfin vyrobit. Náhlým odebráním drogy proto můžeme závislého zabít. Uvrhnout ho do pekla absťáku, který nemá konce. Dá se to vystihnout i slovy peklo věčné.
    Ale zpět k receptorům. Cesta výzkumu je jasná. Mám li psychotropní látku (paklíč), nalézt její receptor (pokud existuje, může se jednat i o nepřímý účinek). Mám li receptor, je téměř jisté, že se vyskytuje i endogenní látka, přirozený ligand, který je tím pravým klíčem, k onomu receptoru přiřazený. Proto je cenný i výzkum látek psychotropních. Bez znalosti mechanismu jejich působení by výzkum činosti mozkové jen bezmocně tápal.

    Ano, je možno se jimi sjíždět, i zabít. Stejně jako kuchyňským nožem lze ukrojit chléb, ale i vraždit.

  2. Foxy

    Ilustrace toho, co s myslí lidskou provede peyotl:

    Kniha : Druhy psychedelické zkušenosti.
    Autor : Masters R. E. L., Houstonová J.
    ISBN : 80-86685-18-7
    Nakladatelství : DharmaGaia, Praha 2004

    Zde je uveden poměrně dlouhý (ovšem velmi výstižný) popis intoxikace peyotlem v knize Druhy psychedelické zkušenosti uvedený.
    – – –
    „Můj prožitek vyvolaný peyotlem začal v jednom farmářském dome v drsných horách severozápadního Arkansasu. Uvařil se čaj ze zelených vršku kaktusových rostlin neboli ´knoflíku´ a já jsem bez obtíži vypil tolik, kolik můj průvodce určil za dostačující. Dramamin, který jsem si vzal nějakou dobu předtím, mně zjevně pomohl udržet následující zhruba hodinovou nevolnost ve zvladatelných mezích.

    Když odhlédnu od této nevolnosti a pocitu střídavého tepla a chladu, žádný jiný účinek látky jsem zhruba hodinu a půl od chvíle požití nepocítil. Potom jsem si však náhle výrazně uvědomil kvákáni žab a nato cvrkot cvrčků. Kvákáni se neslo od potoka vzdáleného celý jeden blok domu, ale zaznívalo jakoby velice zblízka, a tak mě napadlo, ze se žáby přesunuly ke dveřím domu a zpívají mi serenádu.

    Upínal jsem pozornost k potemnělému světlu a téměř ani nepostřehl, ze se setmělo, když vtom moje žena vstala, aby rozsvítila lampičku, která stala na stole v rohu místnosti.
    Krátce nato jsem spatřil, jak se ke mne pres místnost pohybuje ruda ohnivá koule, velká jako golfový míček. Proplouvala prostorem, pohupovala se lehce do stran a přibližovala se ke mně zhruba ve výši ramen. Seděl jsem v křesle. Nijak mě to ovšem neznepokojilo. Naopak mě to zaujalo, a když se ta ohnivá kulička přiblížila na dosah, zanořil jsem do jejího středu prst. Vybuchla a na koberec kolem mých nohou se v kaskádách snesla ohromná záplava jisker mnoha barev. Šťastně jsem se usmál na ostatní a podotkl: ´Už to začalo. Tak uvidíme, jaký ze mě bude cestovatel.´

    Od první chvíle, kdy jsem se doslechl o peyotlu, jsou toužil na vlastni kůži prozkoumat účinky teto medicíny.
    Nepátral jsem po žádném určitém prožitku, pouze jsem očekával, že prožiji zajímavé a šťastné chvíle a snad i podstatněji prozkoumám vlastní psychiku. Doufal jsem, že součástí mé zkušenosti budou také nádherné představy, které popisovali někteří spisovatelé. Dům totiž obklopovala půvabná příroda a já jsem ji chtěl rozhodne později prozkoumat.
    Abych rozpoznal, jestli již představy přicházejí, zavřel jsem oči a nejdříve vnímal sled geometrických tvaru, většinou kruhů nebo trojúhelníků. Měly jemně pastelové barvy a vyvolaly ve mně určité emocionální teplo, které obklopilo mou ženu, průvodce a celý prostor kolem a které se mnou setrvalo téměř po celou dobu sezení. Toto teplo provázel pocit svalového uvolnění, ačkoli mysl zůstávala velice pozorná a bdělá.

    Potom přišly představy, které jsem chtěl vidět, třpytivé a prosáknuté bílým a zlatým světlem. Předměty v nich jako by také zářily vlastním světlem a siřily žhavé, tepající nebo zčeřené vlny barev.
    První představa, na kterou si vzpomínám, byla egyptská hrobka, postavená z žuly, alabastru a mramoru. Za ní se do úctyhodných výšin tyčily ohromné zlaté sochy faraonů a z mosazných mís, umístěných na železných třínožkách a zakončených sokolími pařáty, se vznášela eukalyptová vůně. Hrobku obstoupili kněží s ozdobnými pokrývkami hlavy a zvedali paže, aby pozdravili zástup mnoha postav v barevných rouchách a s pochodněmi v rukou. Obličeje těchto lidí zakrývaly masky znázorňující hlavy nejrůznějších zvířat.
    Zdálo se, že pohřební slavnostní řeči přitom nepozorovaně přecházejí ve svatební obřady, při kterých černí, oslnivě lesknoucí se otroci podávali ovoce a obří mísy masa, dokonce i zakázané prase. Mísy položili na mohutné kamenné schody, které vedly na pódium, na kterém seděly královské postavy v černých vyřezávaných křeslech, jejichž opěradla měla tvar hlav velebných koček.

    Potom jsem v dálce zahlédl pyramidy a věděl, ze obřad, který pozoruji, se odehrává v jedné z nich. Pyramidy se ovšem proměnily ve stohy slámy, zlaté pod obrovským rudým sluncem, a ty se zase staly dunami v rozlehlé poušti. Kupilo se tady několik stanů, napůl zavátých vířícím, bodavým pískem. V jednom z těchto stanů jsme seděli s mou ženou v patřičných úborech na poduškách z velbloudi srsti. Kolem tančily dívky v průsvitných oděvech a nad bílými zuby se jim blýskaly tmavé oči. Zaznívaly tamburíny, buben a nástroje se zvláštně upnutými strunami, které vyluzovaly hudbu, již jsem jasně slyšel a která jako by hodlala odhalit a rozechvět základní vášně posluchačů. U vchodu do stanu stáli v řadě snědí zamračení vousatí muži. Měli černé, ohnivě planoucí oči, byli vybaveni dýkami a někteří z nich ve svých šlachovitých, větrem ošlehaných rukou svírali vytasené meče.

    V mnoha představách, které se mi zjevovaly, jsem viděl sám sebe, někdy společně se svou ženou, většinou však o samotě.
    Byl jsem krutý mongolsky lovec v kožešinové čepici se studenýma očima a lukem v ruce, který právě ze hřbetu pádícího vyzáblého polodivokého hřebce sestřelil zajíce.
    Byl jsem přísný člověk v černém hávu, kterého ochraňoval amulet zavěšený na těžkém zlatém řetězu kolem krku, a vláčel jsem se zachmuřeně mezi polorozpadlými stěnami starých chrámů, porostlých hustými zkroucenými a propletenými úponky, zcela ponořeny do hořkých, asketických úvah.
    Jindy se mi zase zjevily celé pluky válečníků, které zatemňovaly pouště nebo se šikovaly po nesmírně rozlehlých pláních pokrytých kostmi.
    Objevili se mniši v hnědých kutnách, kteří kráčeli křížovými chodbami v tichém, sdíleném, avšak nepřiznaném zoufalství.
    Představa střídala představu rychleji, než jsem si přál, ale všechny byly neobyčejně podrobně a zářily bohatšími a nádhernějšími barvami, než jaké se dosud přírodě nebo nějakému umělci podařilo vytvořit.
    Opětovně jsem se vracel k představám, kterých bylo tolik, ze jsem je nemohl obšírně popisovat, přesto jsem si však tu a tam povšiml mnoha zvláštních úkazů.
    Čas se natolik zpomalil, ze když jsem si zapálil cigaretu, připadalo mi, že už ji kouřím několik hodin, a tak jsem se na ni podíval a zjistil, že se v popel proměnila jen malá část cigarety. Několik chvil byly hodiny, nebo ještě déle, a přesto cokoliv se stalo, jako by netrvalo téměř žádnou dobu.
    Zmínil jsem se ženě, že „jsme mimo čas, ale to neznamená, že čas přestal platit“. Tím jsem myslel, ze ve chvíli, kdy jsem o tom hovořil, přestaly prsty času ustavičně nervózně ťukat v prostoru, který nás zahrnoval. Ale tento prostor – jak to jen člověk může vyjádřit? – byl nepravidelný.
    Prostor, který se rozšiřoval a stahoval a zahltil nás (vlastně mě, samozřejmě) svévolně se zrychlujícím rytmem vlastního tepu. Neboť tento bezčasý vesmír, jak jsem podotkl, byl bublina a chystal se prasknout.
    Vtom jsem pocítil jakýsi beznadějný smutek, protože jsem chtěl zůstat mimo čas navždy. Nebo pokud ne úplně, tak alespoň ve světě okamžiku, které stejně jako ty, jež jsem právě prožíval, byly ohromně prodloužené. Chtěl jsem vědět, že se tyto okamžiky v nějakou obávanou chvíli nevymrští nazpět jako guma, kterou nějakou dobu natahujete, a potom ji pustíte, jako by Bůh trestal rozkoš tak mocnou,že se rovnala neodpustitelnému hříchu.
    Myslím, že současně s tím jsem si uvědomil, jak je tělo, které mě do sebe uzavírá, těžké a beztvaré. Uvnitř něj se všechno hýbalo a stahovalo mě jakoby dovnitř.
    Cítil jsem, ze dokážu počítat údery, bušení vlastního srdce, pociťoval jsem, jak krev protéká mými tepnami, a vnímal cestu dechu, který vstupuje do těla a zase z něj vychází, jakož i nervy, jež bzučí myriádami poselství. Nad tím vším jsem si uvědomoval vlastní mozek, jak překypuje životem a jeho buňky jsou neuvěřitelně aktivní a všechny duševní pochody se vyznačují dokonalou přesností.
    Ale měl jsem podezření, že to posledně jmenované nebylo ve skutečnosti pravdivé, protože moje vědomí, ´opilé vlastními myšlenkami´, vychloubačně přeceňovalo vlastní hrdinství.

    Vjemy byly naléhavé. Slyšel jsem, viděl, čichal a chutnal mnohem plněji než kdykoli předtím (nebo od té doby). Krajíc chleba s arašídovým máslem byla delikatesa, kterou si nezasloužil ani Bůh.
    Kousl jsem si jen několikrát a nasytilo mě to natolik, že jsem nemohl sníst víc.
    Dotknout se nějaké látky špičkou jediného prstu znamenalo poznat jak o špičce prstu, tak o látce víc, než člověk o jednom či druhém věděl kdykoli předtím. Zažíval jsem také silnou rozkoš z doteku, která se ještě stupňovala, když jsem na průvodcův návrh „lokalizoval vědomí“ do špičky prstu, důsledkem čehož se všechny jevy a úkazy v tomto bodě ohromně rozšířily.

    Vzal jsem svou ženu za ruku a připadalo mi, že mohutná síla lásky protéká mou rukou do její, a také z její ruky do mé, a že se tato láska dál šíří celými našimi těly. Její úsměv, celá její tvář byla nepopsatelně krásná a já si v duchu říkal, jestli ji tak dokážu vidět i potom, až prožitek vyvolaný medicínou skonči.
    Přešli jsme spolu na jeden konec místnosti, kde na stěně visela velká reprodukce Rousseauovy Spící cikánky.
    Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem v té chvíli rozpoznat, jestli se jedna o muže nebo ženu, ale moje žena rozhodla, ze je ´muž´, a já jsem její úsudek přijal. Když jsem si na tom obraze prohlížel zvíře s vypoulenýma očima, postřehl jsem, že má hřívu plnou dendritu a že každou větví protéká energie, která se přenáší do mozku cikána-cikánky. Zvíře jako by čmuchalo, měsíc se chvěl, mžikal a usmíval a struny nástroje, který ležel na zemi, rozechvívala neviditelna ruka.
    Uvědomil jsem si, ze se šedozelené vlny v tom obraze nikdy nevzedmuly, aby zaplavily hnědý písek. Spánek cikána-cikánky byl nekonečný. Zvíře se vznášelo, navždy přirostlé ke svému místu, a život, který jsem teď tomuto výjevu vdechl, oživil sice mě, ne však tyto postavy zkamenělé v zajetí nesmrtelnosti, kterou mozek promítá ještě dlouho poté, kdy se odebere na odpočinek a obrátí v prach.
    Řekl jsem si, že je lepší být živý pozorovatel než skvělý umělec v hrobě. Raději žít než být nesmrtelná, ale nepohyblivá cikánka nebo měsíc, moře, zvíře. Vlastní život mi náhle připadal nekonečně cenný a já jsem radostně vykřikl nad myšlenkou, kolik toho teď prožívám během tak krátkého časového úseku.

    Později jsem se procházel v lese a u řeky a připadalo mi, že moje láska je tak mocná, že vyvolala odpověď zvířat, ptáků a rostlin, dokonce i neživých věcí. Když jsme stáli na břehu řeky a obloha se začala prosvětlovat, sevřel jsem svou ženu v náručí a ptáci se pojednou rozezpívali o vesmírné harmonii, která existuje odjakživa, ale může se projevit jen tehdy, když ji člověk uchopí určitým způsobem. První paprsky svítání zalévaly stříbrnou hladinu řeky a v ní se odrážely stromy, které se skláněly dolů, jako by prahly po srdci země. Listy stromu měly vzory tak složité jako obří vločky, ale jindy zase připomínaly sítě, které spředli Bohem inspirovaní pavouci z rozmotaných smaragdových vláken. Příroda byla tak nádherná, že ji nedokáži popsat, ačkoli se mi do jisté míry podařilo uchovat pocit, který ve mně vyvolala.

    Společně s tím vším se vynořovaly přívaly myšlenek, některé dál rozváděly předchozí myšlenky, další ale byly cizí a vcházely do mé mysli jakoby zvnějšku.
    Když jsme se vrátili do domu, účinky peyotlu už podstatně zeslábly a mně připadalo, že to, co jsem prožil, byl v podstatě, a až na několik výjimek, obvyklý obsah zkušenosti, ale že bylo všeho VÍC.
    Toto VÍC je tím, o čem se domnívám, že musí vyjadřovat termín ´rozšíření vědomí´, a já jsem si v té chvíli o tomto VÍC, které jsem prožil, chvatně něco poznamenal.

    Látky rozšiřující vědomí, napsal jsem tehdy, člověku umožňují VÍC vnímat, myslet a cítit.
    Člověk pohlíží na nějakou věc a vidí VÍC barev, VÍC podrobnosti, VÍC tvarů.
    Člověk se předmětu dotýká a dotýká se VÍC. Slyší zvuk a slyší VÍC. Chutná a chutná VÍC. Pohybuje se a VÍC si uvědomuje pohyb. Čichá a cítí VÍC .
    Mysl dokáže v jakékoli dané chvíli obsáhnout VÍC. Ve vědomí probíhá VÍC simultánních duševních pochodů, aniž se kterýkoli z nich prolíná s povědomím těch ostatních. Vědomí je vrstevnatější, má mnoho dimenzí. Má více významových odstínů, než obsahují slova nebo myšlenky.
    V lidských citech nebo emocionálních reakcích je mnohem VÍC síly, VÍC hloubky, VÍC celistvosti.
    Je VÍC času nebo se během jakéhokoli časově vyměřeného údobí toho mnohem VÍC stane, než je to obvyklé za běžných podmínek.
    Mezi lidmi a věcmi je VÍC soucítění, VÍC souladu.
    Člověk VÍC nahlédne do sebe sama, VÍC se pozná.
    Je VÍC možností, pokud se zvažuje určitý problém, VÍC voleb, pokud je nutné udělat určité rozhodnuti. Je VÍC způsobu, jak ´pohlížet´ na věci, myšlenky, osoby „.

    Po pěti měsících tento muž opět zhodnotil účinky svého sezení a prohlásil, že jeho pohled na psychedelickou zkušenost jako na „něco VÍC“ stale platí.

    Ze sezení si „odnesl především pocit ohromného obohacení“. Uchoval si „mnohem větší povědomí o barvách, mnohem vyšší ocenění nesmírné krásy své ženy a nádherné vědomí všech nekonečných detailů, které předměty zjevují, pokud si jich jen člověk všimne“.

    A ze všeho nejdůležitejší, přemýšlel dál, bylo „vědomí a jistota, kterou teď mám, že je skutečně možné dosáhnout pocitu souznění se všemi bytostmi a věcmi“.
    Cítil, že tento pocit harmonie, který během sezení zažil, skýtá předmětné osobě „sílu, klid a takovou schopnost milovat, která není možná, pokud prožitek harmonie chybí“.

    Muž si několikrát úspěšně „zpětně vyvolal“ harmonický stav a učinil z něj pravidelnou součást svého každodenního života. Cítil, že se tak musí stát bez „neocenitelné pomoci peyotlu, který sice člověku ukáže cestu, ale potom jej v podstatě zanechá, aby se snažil a tuto cestu následoval sám.
    Musí to tak být, protože naznačená cesta se uplatňuje v tomto světě, ne v zázračném světě peyotlu.“
    Dále podotkl, ze tento prožitek „všeobecného souladu a všeho, co to zahrnuje, pro něj představuje nejsilnější jednotlivou událost jeho sezeni a zřejmě také jeho celého života“.
    – – –
    Robert Masters (psychoterapeut a sexuolog) a Jean Houstonová (psycholožka a religionistka) jsou známí průkopníci moderního výzkumu vědomí a oba patřili k zakladatelům Hnutí lidského potenciálu. Od poloviny 50. let prováděli deset let rozsáhlý klinický výzkum s různými psychedeliky. V té době ještě nebyla žádná takzvaná válka proti drogám a práci s psychedeliky obklopovala velice vzrušená a často nadšená atmosféra.

    Jejich pionýrská studie Druhy psychedelické zkušenosti poprvé vyšla v roce 1966, tedy přesně v době, kdy byla uzákoněna první právní omezení ohledně užívání psychedelických látek. Proto se již nepodařilo dostatečně prozkoumat slibné výsledky jejich výzkumů. Válka proti drogám však tuto myšlenkovou otevřenost téměř zničila a práci s psychedeliky dokonce kriminalizovala. Naštěstí se jí toto úplně nepodařilo a mnozí souhlasí s tím, že LSD a některé podobné látky skýtají originální přístup k různorodým duševním pochodům a lidskému nevědomí se všemi jeho bohatými představami.

    Předkládané materiály se zakládají na přímém pozorování 206 psychedelických sezení a rozhovorech s dalšími 214 osobami, které se těchto sezení dobrovolně zúčastnily, dále s psychoterapeutickými pacienty nebo těmi, kteří si psychedelika sami obstarali a požili je o samotě. Kniha tak představuje střízlivé zhodnocení této dosud nejkontroverznější metody zkoumání lidské psychiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *