Psychotropní látky: Muchomůrka červená, konopí a pepřovník opojný (díl 4.)

Autor | 06.12. 2013

Autor: Foxy

Předchozí díly:
Psychotropní látky: To co ukazuje boha uvnitř (díl 1.)
Psychotropní látky: Ayahuasca, lysohlávky a peyotl (díl 2.) 
Psychotropní látky: Šalvěj divotvorná, ibogain, durman a příbuzné solanecie (díl 3.)

Muchomůrka červená – Amanita muscaria

Muchomůrka červená patří k nejznámějším jedovatým houbám, ačkoliv fatální otravy touto houbou jsou vzácností. Intoxikace muchomůrkou červenou však může přinést drsné prožitky formativní síly.

Muchomůrka červená / zdroj: Wikipedia, Onderwijsgek

Muchomůrka červená / zdroj: Wikipedia, Onderwijsgek

Muchomůrka červená je zřejmě božskou Sómou starých Indů – ale pravděpodobně hrála významnou roli i v mysteriích starých Řeků. Sóma, ono božské psychedelikum starověké Indie, zaujímala stěžejní úlohu v magicko-náboženských obřadech Árijců, kteří před 3500 lety osídlili Indoganžskou nížinu.

Tito staří dobyvatelé vyznávali kult Sómy spojený s uctíváním posvátného narkotika, jehož extrakt pili jen při nejvýznamnějších obřadech. Lidé většinou považovali halucinogenní rostliny za pouhé prostředníky mezi člověkem a bohy, avšak Sóma byla pro své věřící ztělesněním samotného boha. Nejvyšší božstvo védského pantheonu, Indra, získal sílu k hrdinským činům až teprve požitím této tajemné drogy.

O identifikaci Sómy se pokoušela řada vědců asi ad poloviny 19. století. Až v roce 1968 se díky důkladnému mezivědnímu výzkumu podařilo získat přesvědčivé důkazy, které potvrzují, že záhadným posvátným narkotikem byla muchomůrka červená. Za tímto objevem stojí především R. G. Wasson, který na muchomůrku červenou soudil podle vzhledu, jak se zachoval v popisech Rgvédu, zaznamenaného psychotropního efektu i skutečnosti, že muchomůrka červená roste v horách Afganistanu, kudy zřejmě Árjové procházeli.

Sibiřské kmeny používaly muchomůrku červenou až do doby, kdy se mezi nimi rozšířil ruský alkohol; předtím žádný jiný opojný prostředek neznaly. Stěhováním národů se kult muchomůrky červené rozšířil i na další oblasti. Jeho stopy se nalézají v ságách severských Vikingů stejně jako v překrásných kresbách v jeskyních Francie.

V norské mytologii jsou zprávy o Berserkovi, vnuku osmirukého Starkaddera, který byl oděn do medvědí kůže a stal se symbolem bezohledné statečnosti. V době islandských a skandinávských ság (830-1030) byli berserkové válečníky a záškodníky, před bojem požívali houby a jimi se uváděli do stavu prudké zuřivosti a nevyčerpatelné fysické síly. V tomto stavu se vrhali na vše živé v okolí, nerozeznávali přítele od nepřítele, člověka od zvířete, zanechávali po sobě nepopsatelnou spoušť. Po boji se u nich dostavoval pocit únavy a vyčerpání. Církev Vítězná se s něčím takovým rozhodně nemohla smířit. Někdy ve 12. století je církev nemilosrdně zlikvidovala jako čarodějníky.

Halucinogenní účinky muchomůrky sehrály svou roli i v kultuře některých severoamerických indiánských kmenů. Asijské národy a první osídlenci, pronikající do Severní Ameriky, při svém putování s sebou nesli silné kulturní dědictví, jehož součástí bylo velmi pravděpodobně i používání této houby.

Účinků této houby se zjevně využívalo i ve Střední Americe. Muchomůrka červená roste v horských oblastech jižního Mexika a Guatemaly. Např. Mayové, žijící v guatemalských horách, dobře znají zvláštní vlastnosti muchomůrky. Je možno tedy říci, že muchomůrka červená byla snad nejstarším a nejrozšířenějším halucinogenem, které kdy lidstvo poznalo a využívalo k setkáním se svými bohy.

Konopí

Tato rostlina původem z Asie, je jednou z nejstarších pěstovaných plodin. Jeho semena se našly na různých neolitických nalezištích. Zřejmě rostlo jako plevel v okolí pradávných osad, později i zdomácnělo.

Konopí / zdroj: Wikipedia, Cannatraining

Konopí / zdroj: Wikipedia, Cannatraining

Primitivní člověk, bez ustání hledající nové zdroje potravy, nemohl přehlédnout jedlá semena konopí. Ta jsou velice výživná a bylo by tedy velmi nepravděpodobné, kdyby je naši předci opominuli. Konopná semena používají tradiční východoevropské kuchyně již od nepaměti.

Brzy na to muselo zákonitě dojít i k objevu extatické a halucinogenní síly této rostliny. Díky ní mohl člověk vstoupit do „vyšších sfér bytí“ a není vyloučeno, že konopí tak stálo u zrodu prvotní náboženské víry.

Konopí bylo již od dávných dob považováno za osobní dar bohů, za posvátný prostředek komunikace se světem duchů.

Náboženské využití konopí a jeho psychotropních účinků dosáhlo největšího významu pravděpodobně v oblastech Himálaje a tibetské náhorní plošiny. Podle tradice Mahájány jedl Buddha při překonávání šesti stupňů askeze, které měly vést k jeho osvícení, pouze jedno konopné semínko denně.

Lze předpokládat, že o halucinogenních vlastnostech konopí věděli již staří Číňané a se vší pravděpodobností jich i využívali. Dochované záznamy uvádějí, že pokud se užívá v nadbytku, navozuje „vidění démonů“. Užívání konopí pro jeho halucinogenní účinky bylo v raném období s čínským šamanismem nepochybně spjato. Když však v 15. století začali do Číny pronikat první Evropané, šamanství dospělo k úpadku a používání omamných rostlin postupně ochabovalo, až nakonec upadlo v zapomnění. Konopí se pak používalo hlavně jako zdroj odolného vlákna.

V hinduismu, „bhang“ stojí po boku samotného Šivy již od stvoření světa a je s ním neodlučně spjat. Z textu Atharva Vedy vyplývá, že vstupovat v kontakt se Šivou člověku dovoluje právě intoxikace „posvátnou trávou Bhang“. Indické védy opěvují konopí jako jeden z božských nektarů, který člověku zaručí snad vše; počínaje dobrým zdravím, přes dlouhý život až zjevením bohů konče.

V Persii se konopí podle lidového vyprávění začalo používat s příchodem indických poutníků za vlády Khursu (531-579). Jeho používání bylo rozšířené již v 1.tisíciletí př.n.l. mezi Asyřany, kteří jej používali jako kadidlo.

Islámská víra vystoupila proti používání hašiše hned na počátku, ale rozšíření konopí přeš Malou Asii na západ se jí zabránit nepodařilo. Již v roce 1378 se arabské úřady pokoušely konopí ze země vymýtit zavedením tvrdých postihů, avšak marně.

Co nelze vymýtit, lze naopak využít, samozřejmě pro správnou věc.

Asasíni, to bylo tajné ismáílitské hnutí, které vzniklo kolem roku 1080 a zaniklo zhruba o dvě stě let později, když jej vyvrátili Mongolové. V Sýrii se asasíni drželi až do roku 1273, kdy všechna jejich města obsadil sunnitský mamlúk Bajbárs. Ten, na rozdíl od Mongolů, nechal asasíny žít pod svou vládou jako věrné poddané (a pomocníky proti zbytku křesťanů ve Svaté zemi).

Asasíni byli pod obrovským tlakem od okolních sunnitů a přežívali jen díky neustálému vraždění seldžuckých vezírů a generálů, ve kterémto umění dosáhli mistrovství. K čemuž jim dopomáhal ne snad Bůh, ale sofistikované využívání opojení hašišem, dávající jim okusit ráje, kterého se jim má dostat po smrti v akci.

Mylně se předpokládá, že asasíni byli pouze společnost vrahů, ve skutečnosti šlo o svébytnou náboženskou sektu, která vycházela z šiítské tradice islámu (šiíté tvoří a tvořili vždy +- 10% muslimského obyvatelstva). Asasíni poté přijali i ismáílitskou tradici Fatimovského Egypta. Nakonec přejali tradici imáma Nizára a stali se z nich nizárijští ismáílité, název odpovídá uznávanému imámovi Nizárovi, popravenému v Egyptě roku 1095.

Slovo asasín vzniklo patrně francouzským přepisem výrazu „hašišiun“, který se objevuje v islámské literatuře a má znamenat „poživač hašiše“. V některých evropských jazycích pak zakotvilo jako pojem pro úkladného vraha. Slovo pak proniklo do západoevropských jazyků ve svém dnešním významu koncem 13. století.

Rastafariánství je dnes neodmyslitelně spjato s konopím (v jejich případě „ganjou“). Tato rostlina patří k každodennímu životu rastafariánů, je to jejich životní styl. Kořeny rastafariánského hnutí sahají do roku 1914. Až mnohem později proslavil toto hnutí hudební styl zvaný reggae a myšlenky blízké hnutí hippies šedesátých let (návrat k přírodě, odmítnutí mainstreamu i dalších konvenčních společenských směrů).

Pepřovník opojný – Kawa

Vytrvalý keř je 2,5-6 m vysoký se vzpřímenými, dužnatými výhonky, vyrůstajícími z tlustého kořene. Pití kawy, jak se pepřovník opojný nazývá, je už po staletí součástí polynéského života a kultury od Havaje až po Novou Guineu.

Pepřovník  opojný - Kawa / zdroj Wikipedia, BotMultichillT

Pepřovník opojný - Kawa / zdroj Wikipedia, BotMultichillT

Před příchodem Evropanů neznalo zdejší obyvatelstvo alkohol a všechny společenské události byly doprovázeny pitím kawy. Role této rostliny ve zdejší kultuře by se dala přirovnat k úloze vína v evropském společenském životě. Kawa se pije při různých slavnostech, uvítacích obřadech, svatbách apod. Obřady pití kawy jsou známy především z ostrova Fidži. Někteří cestovatelé dokonce přičítali účinkům kawy i prokazatelně vyšší vzrůst domorodců na tomto ostrově oproti ostatním Polynésanům.

Kawa ovlivňuje mysl vcelku pozitivně. Přináší prožitek přechodu z lineárního do mnohorozměrného způsobu bytí i chápání smyslu bytí. Nastane pocit rozšířené paměti, mozek lační po intenzivním přísunu podnětů, přicházejících prostřednictvím světla, pohybů, zvuků…

Mír a klid jsou zde hlavní složkou pocitu naprosté vnitřní vyrovnanosti. Smysly jsou vnímavější, nabroušené, takže každý šepot je vnímán hlasitě a hlasitý zvuk je nepříjemný. Kawa zvedá hladinu emocí. Cítíte se přátelsky, ne sentimentálně. Svět nezískává žádné nové barvy ani červený nádech. Všechno je na svém místě a tvoří to dohromady lehce pochopitelný celek.

Náboženské využití psychotropních látek

Využití psychotropních látek se při vzniku a rozvíjení transcendentních představ přímo nabízí. Prožitky z setkání s odvrácenou stranou vědomí takového kalibru k takové interpretaci přímo vybízí. Není proto divu, že u kořenů mnoha věrouk i kultů stála intoxikace psychedeliky.

Není to jediný zdroj transcendentních představ. Mezních stavů vědomí lze dosící i mezními stavy těla; není divu, že velká náboženství vznikala z vidin na pomezí života a smrti v osamění nekonečných prostor pouští. I sám prazdroj křesťanství, křest vodou, nemusel být tak krotký, jako je dnes. Podržet křtěného pod hladinou tak dlouho, až uslyší „zpívat andělíčky“, před jeho vnitřním zrakem proběhne v šíleném trysku celý jeho dosavadní život a dostane se až na kraj setkání se samotným Bohem, to musela být sakra formativní zkušenost.

Zde už se ale jedná o stavy blízkosti smrti a prožitky opuštění vlastního těla – a to je už na zcela jiné povídání.

Snad příště.

Při kompilaci tohoto seriálu bylo využito (korigovaných) textů české Wikipedie, textů z Encyklopedie psychotropních rostlin (http://www.biotox.cz/enpsyro) i mých vlastních textů, porůznu roztroušených v pavučině internetové.

7 thoughts on “Psychotropní látky: Muchomůrka červená, konopí a pepřovník opojný (díl 4.)

  1. toli

    Šlo by zjístit zda se psychotropní látky používali i v křesťanství? Mám františkánské prameny což je životopis Františka z Assisi.Udajně faktografie bez spisovatelské invence,čili reálné příběhy zaznamenané jeho souputníkem.Jsou tam pasáže kdy mi přijde že také na něčem ujížděl…….

  2. Foxy

    Ujíždět se dá i bez toho, aby se člověk něčím přímo sjel. Jsou stavy transu, extatické stavy, „spiritual emergence“, které nemusí být přímo navozeny zvenčí dodanou psychotropní substancí. Nemusí se tu jednat o psychopatické stavy, za mimořádných okolností se tak může projevovat i zcela normální jedinec.

    Možným vysvětlením může být i nevědomá intoxikace alkaloidy námelu, který byl v tehdejších dobách metlou Evropy.

  3. dogbert

    Co se týče Khursu, v češtině je obyčejně uváděn jako Husrav I. či Chusrav I., v angličtině Khosrau. Korektní je i řecký tvar Chosroés.

  4. Foxy

    Zkušenosti s muchomůrkou červenou.

    Opět bych doplnil strohý popis muchomůrky červené o přímou zkušenost jejího působení na mysl člověčí.

    Tentokrát nabídnu svou vlastní zkušenost, jak jsem ji sepsal v roce 2011. Byl to soupis více intoxikací, zde z něj vybírám ty, které zanechaly prožitky nejintensivnější.

    (kráceno – celý záznam na stránkách Erowid a Enpsyro)
    – – –
    Experimenty s muchomůrkami jsem prováděl jako jednadvacetiletý, v letech 1969 – 1970 a v době oněch experimentů jsem nepoužíval jinou psychoaktivní látku, a to ani alkohol.
    …Tentokrát jsem posbíral několik krásných kousků, co rostly roztroušeně v trávě na hranici lesa a kosodřeviny. (Krkonoše, Modrý důl, Studniční hora.
    K experimentům byly používán výluh ze sušených plodnic. Sušením se výrazně mění poměr účinných látek ve prospěch silně psychotropního muscimolu.)

    Výsledek byl zcela nesrovnatelný s mými předešlými zážitky. První předzvěstí věcí příštích bylo změněné vidění.
    Bylo to jako když se televizní signál částečně zderivuje; jakoby přetáhnutý zostřovač obrysů. Za každou hranou či kontrastním přechodem byl zřetelný, jakoby plastický zákmit, zdůrazňující i ty nejmenší detaily. Barevné podání bylo omezené, téměř jen v R-G ose, sytost snížena postupně až k téměř černobílému vidění.

    Slyšení bylo též jiné; jako když se zvukový signál prožene hřebenovým filtrem, zdůrazňujícím některé frekvence a potlačujícím jiné; výsledným dojmem bylo výrazné zostření sluchu díky odfiltrování šumů.

    Nejsem si vědom, že bych si přímo halucinoval; po celou dobu (této intoxikace) jsem měl pocit, že jsem víceméně pod kontrolou.

    Zažíval jsem pocit nespoutaně letících myšlenek a jejich útržků, které se daly libovolně zachytávat a volně spojovat do nejfantastičtějších, úžasných barevných koláží, které jsem nechával odplývat do nicoty.

    V celém těle jsem pociťoval úžasný příliv energie. Vnímal jsem chvějivé napětí svých svalů a nepotlačitelnou tužbu po aktivitě.
    Hlavou mi proběhlo, jak nádherné by bylo milování v takto excitovaném stavu a okamžitě mě přepadla nepotlačitelná, mučivá touha vyběhnout ven a divoce se pomilovat s první bytostí, kterou potkám.

    Místo toho jsem vyskočil a chytil se trámu nade mnou. Přitáhl jsem se a užasl jsem nad intensitou pocitu vnímání napětí svalů; začal jsem tam střihat jeden shyb za druhým a nořil jsem se do svých vnitřních, stupňujících se pocitů.
    Tenkrát jsem byl schopen za normálních okolností těch shybů udělat tak třicet; v tom zmuchomůrkovaném stavu jich muselo být mnohem víc – a čím víc jich bylo, tím více vzrůstal pocit slasti, pronikajícím celé tělo. Nakonec, neumím odhadnout po jaké době, jsem odpadl, zalit až neslušnou přemírou divoké rozkoše.

    Nejspíš už ve chvíli kdy jsem odpadal, propadal jsem se do hlubokého, blaženého spánku; ale i v těchto chvílích nějaká má část bděla a hlídala můj dech, protože ten se občas zastavoval a já se musil nutit abych zase dýchat začal a neutopil se v divoké rozkoši nedýchání. Poté, co jsem se sám se sebou popral, jsem se zase pohroužil do onoho podivného, hlubokého, přesto však živého, rozpolceného spánku.

    Druhý den jsem se probudil za světla, smrtelně unaven, přitom ale veškerá únava byla vnímána velmi přívětivě. Hlava mě kupodivu nebolela, jen jsem pociťoval vlčí hlad; zároveň ale i nesmírnou malátnost, absolutní lenost, znemožňující mi vstát. Jen jsem tak ležel a koukal, jak sluneční paprsek dělá na trámech skvrny, které neuvěřitelně rychle postupují. Až někdy v poledne mě kombinace hladu, žízně a dalších naléhavých tělesných pocitů přinutila vstát. A začít se balit na cestu domů. Do prkenné stavební boudy, kde jsem tenkrát přebýval…

    …Myslel jsem si, že tím moje muchomůrkové experimenty skončily, protože zbývající houby mi něco sežralo; mohly to být stejně tak myši jako ptáci. Jenomže s pozdním podzimem, kdy jsem se stěhoval z boudy do jedné dokončené místnosti ve stavbě, objevil jsem malou, tmavou, seschlou muchomůrku, osaměle se blimbající přímo pod eternitovou krytinou. Byla neporušená, ovšem plná stavebního prachu.

    Vyklepal jsem jí a dal loužit do kastrůlku. Když jsem jí vyždímal, tak obsah kastrůlku připomínal vodu z kýblu po vytření zašlapané podlahy. Přecedil jsem to a odhodlaně vypil.
    Plodnice byla malá, seschlá, ne větší než půlka citronu, takže jsem od ní nic moc nečekal. Pouhou čtvrthodinu poté jsem své mínění ale musel radikálně změnit.

    Změněné vidění i slyšení se ohlásilo s velikou intensitou, ale ten dojem byl překryt jiným, mnohem silnějším; veškeré plochy vůkol začaly být zborcené do neuvěřitelných tvarů – přitom hrany a obrysy byly nedotčené.
    Některé plochy se začaly vychlipovat proti mně v podobě jakýchsi chobotů a chapadel, jemně mě ohmatávajících. Přestože tento pocit byl přímo hmatatelný, celou dobu jsem věděl, že jsou to jen pouhé představy.

    S nejvyšším vypětím jsem se zkoncentroval natolik, abych došel domů a tam se omluvil z večeře s poukazem na únavu po celodenní práci a s tím, že už jsem si něco dal. Asi jsem vypadal věrohodně, takže mě nikdo nezdržoval.
    Cesta zpátky, asi tak půl kilometru, trvala nekonečnou věčnost; jindy tak prázdnou cestou mezi domky jsem potkával neuvěřitelné zástupy lidí a měl pocit, že jsem objektem soustředěné pozornosti. Když jsem odemkl visací zámek na prkenné brance a chtěl jí otevřít, s překvapením jsem zjistil, že mi její kus zůstal v ruce. Nějak jsem to sdrátoval a o chvíli později jsem zjistil, že v ruce držím urvanou kliku od dveří svého doupěte.

    Protože venku bylo chladné podzimní nevlídno, dveře jsem za sebou přibouchnul s tím, že je později nějak otevřu. Nerozsvěcoval jsem si, protože přestože bylo šero, viděl jsem úžasně jasně a ostře. Nebylo už třeba držet se na uzdě, a tak jsem přestal bránit proudu úžasně barevných představ, co se mi hrnuly hlavou – jasně jsem vnímal hluk, rachot řítících se myšlenek. Chvíli jsem uvažoval o tom, že bych si zapnul rádio a naladil Radio Luxembourg – měl jsem tam Torn. E. b, německý vojenský přijimač – ale pak jsem si uvědomil tu urvanou kliku a napadlo mě, že bych ho mohl v tom svém divném stavu nějak poškodit.

    Shledal jsem ale, že mi začalo být neuvěřitelně vedro. Měl jsem pocit, že shořím. Chvíli jsem se snažil nasadit kliku do dveří, abych mohl vpustit chlad zvenčí, ale nevedlo se mi to. Nedokázal jsem se trefit do čtyřhranného otvoru a má nečekaná neobratnost mě přiváděla k zuřivosti.
    Okno otevřít nešlo a chvíli jsem tak zápasil s neodolatelnou tužbou rozbít je. Venku začal chlístat déšť a provazy vody na skle mě od toho odradily, ovšem představa deště stékajícího mi po těle byla nesmírně lákavá. Okamžitě jsem ze sebe serval veškerý oděv a opět se pokusil otevřít dveře.

    Ty se však otevíraly dovnitř a tak jsem je ani hrubou silou nedokázal vyrazit. Zcela nahý jsem místo toho s sebou pleskl na zem a celým povrchem těla vnímal nádherný drsný chlad hrubého betonu podlahy.

    Veškeré hmatové pocity byly neuvěřitelně intensivní, ostré až k bolestivosti, ale velice příjemné a uklidňující. Tiskl jsem se k podlaze a pozoroval úžasné hemžení vody na skle okna.

    Hučení větru zvenčí se zvolna transformovalo do majestátního zvuku varhan a meluzína v kamnech v mohutný sbor plnící místnost dunivým oratoriem. Ten zvuk pronikal vše kolem. Na okně jsem přitom mohl sledovat neuvěřitelné výjevy, které ten zvuk vyvolával; výjevy ne zcela srozumitelné, ale čím dál tím naléhavější a hrozivější.

    Opět jsem byl přibit onou známou, jemnou, ale neúprosnou silou k zemi, bez možnosti se jen byť malinko pohnout. Jakoby každý bod mého těla byl zatížen nesmírně malým, ale nesmlouvavě těžkým závažím.

    Náhle jsem vprostřed okenní tabulky zahlédl – ne, spíš vycítil cosi strašného.

    Jeden z těch provázků vody, stékající po skle, náhle skrz neporušené sklo pronikl dovnitř a začal se prodlužovat směrem ke mně. Blížil se ke mně nesmírně zvolna, ale s děsivou neúprosností.

    Nechápal jsem, co se děje, současně jsem věděl, že je to jen má fantazie, a přitom jsem s mrazivou přesností věděl, co se stane. Ten provázek spletený z vody se blížil jako nějaké chapadlo, možná liána, zvolna, nezadržitelně. Zdálo se mi to jako celé věky, než se ke mně jeho hrot přiblížil, současně jsem to ale vnímal jako dílo okamžiku.

    Dotkl se mě v jediném mrazivém bodě a veškeré mé tělesné pocity se od té chvíle soustředily do toho jediného bodu. Dotkl se mé dlaně a v tom místě jsem ztratil cit.

    Ten hrot zvolna klouzal po mé paži, nechávaje tam stále se šířící pásmo ztráty jakéhokoliv citu.

    Přejel zvolna přes mou hruď a mé srdce jakoby sevřela mrazivá ruka. Jeho zrychlené bušení jsem vnímal v celém těle. To bušení teď naplňovalo vše kolem duněním, před kterým nebylo úniku.

    Ten mrazivý hrot zatím zvolna, beze spěchu stoupal až k mému krku a tam se na okamžik zastavil. Velmi zvolna se mi začal ovíjet kolem krku, vnímal jsem, jak pomalinku postupuje, jako by se mi kolem krku ovíjel had, pomalu, neúprosně.

    Pak se zastavil. Nebyl jsem schopen pohybu, přibit k zemi nepřekonatelnou tíží, a vtom jsem na sobě ucítil zkoumavý pohled.
    Nebyl tu nikdo, kdo by se díval, byl to ryze abstraktní pocit, asi jako by něco chladně, nezúčastněně hledělo na objekt pokusu.
    Ten studený had se v té chvíli začal beze spěchu, ale nezvratně stahovat kolem mého krku. Začal jsem se bezmocně, zoufale dusit.

    V jednom okamžiku, který jsem nepostřehl, protože byl překryt beznadějným zoufalstvím, jsem shledal že stojím. Stál jsem u ponku, ležérně se opíral o svěrák, a hleděl sám na sebe, jak tam ležím, ten had obtočen kolem mého krku, a s překvapením a zvědavostí pozoroval, jak se mé tělo začíná vzpínat v marném zápase o dech.

    Bylo to něco naprosto šíleného. Já tam stál a díval se na své tělo, vzpínající se přede mnou na holé betonové podlaze, na jeho ruce, marně se snažící servat ten rdousící proužek, omotaný kolem jeho krku. Viděl jsem, jak se ten provázek dešťové vody napíná a jak se skleněná tabulka prohýbá a vychlipuje pod jeho tahem, jako by byla gumová.

    Viděl jsem vytřeštěné oči a ruce, které křeč zkroutila jako pařáty. Pozoroval jsem to tělo, zachvácené křečí agonie, kroutící je do vrtule.
    Věděl jsem, že jediným pohybem mohu přerazit ten deštný provázek co je rdousil, protože je přece křehký jako sklo, ale na druhé straně jsem byl zaujat nesmírnou zvědavostí, fascinací, která mě nutila dále sledovat to zvláštní divadlo přede mnou.
    Viděl jsem, jak se to tělo přede mnou prudce praštilo o hranu povaleného stolu a tak jsem pod něj kopnul montérky, válející se vedle, aby sebou v smrtelné křeči nemlátilo o tvrdý beton podlahy.

    Náhle jsem viděl, jak se v posledním zoufalém vzepjetí propíná do oblouku. Téměř mimovolným, ledabylým máchnutím jsem přerazil ten tenký rdousící paprsek vody a vzápětí jsem věděl, že je to pozdě. Že právě v téhle chvíli jsem všechno zpackal.
    Protože teď jsem já byl tím vzpínajícím se tělem a spolu s ním jsem se propadal do nekonečnosti.

    Vše se kolem zpomalovalo, zklidňovalo, temné bušení mého srdce, které vše v pozadí podkreslovalo, se zpomalovalo, náhle neexistovalo nic než ono, prodlevy se stále prodlužovaly a náhle jsem věděl, že tento úder je tím posledním, že další už nikdy nepřijde, že toto je chvíle, kdy veškerá má existence zůstává v tomto okamžiku, který se teď rozpíná nade všechny meze, zahalující vše pocitem abstraktní, archetypální nekonečné blaženosti, tím cílem, kam směřuje veškeré naše pinožení.
    —-??????—-
    Není možno popsat nekonečno a splynutí s ním. Není možno popsat trvání nekonečnosti, to se musí prožít. A nevím, jak jsem se z toho vymotal, ty pocity jsou v normálním stavu nepostižitelné, i když jsou kdesi hluboko uloženy a já vím, že je určitě ještě někdy potkám.
    Příštím mým popsatelným pocitem byl pohled na kalné ráno za oknem. Ležel jsem na montérkách a dalších kusech mého oblečení, celý odřený, a vedle jsem viděl převržený stůl. Cítil jsem se jak po bitce, strašlivě vyčerpaný. Hlava se mi motala, ale pozvedl jsem se, abych viděl, co mě to bolí na noze. Na holeni jsem měl modřinu jak Brno.

    Na začátku jsem napsal, že jsem tu malou, svrasklou muchomůrku podcenil. Takže druhý den jsem místo pomalého zotavování se házel písek do míchačky a v těžké kocovině dělal jedno kolečko malty za druhým. Zázrak byl, že jsem do té míchačky nespadl. Zázrak byl, že jsem vůbec ještě byl.

    Když to po sobě čtu, připadá mi to fakt jako nějaký sloh. Klouže to po povrchu, a přitom to podstatné tam není.

    Jak ale popsat nejniternější pocity, když slova, která by je dokázala zachytit v jejich plnosti, dosud nebyla vynalezena; a i kdyby – jak to sdělit někomu, kdo ještě nic takového neprožil – je to jako vysvětlovat úžasný rej barev někomu, komu nebyl dán dar zraku, nebo vysvětlovat abstraktní architekturu skladeb J.S.Bacha člověku od narození hluchému.

    Zkuste někdo popsat pocit stále se zrychlujícího pádu do nekonečných hlubin, pádu prudce se zužujícím prostorem, zkuste popsat svou difusní existenci v prostoru zářivého jasu, v prostoru plném neuvěřitelně jemné a složité struktury, zkuste popsat svět bezbřehých pocitů, jiskřivou explosi mysli; nejde to.
    I ta nejrafinovanější slova narážejí na bariéru nesdělitelnosti. Když se o to přeci jen pokusím, tak v těch, kteří neokusili, kteří ještě nenahlédli za hranu své mysli, tak v těchto milých, hodných a vstřícných lidičkách vyvolám jediný dojem; ten chlap je cvok.
    A narazím li na někoho, kdo již prožil, tak vím, že tam nastane resonance i bez zbytečného balastu slov.

    Dovedu se slovy zacházet celkem zručně, přesto vše ale nevím, zda má smysl se o zachycení těch nejhlubších pocitů, prožitků a vjemů vůbec pokoušet. Ať to převracím jak chci, výsledek se mi jeví bezbarvý, prázdný, plochý…
    Ale je to něco, co nelze zapomenout, co už mám navždy pevně vtesáno do své paměti.

    Takže abych to vše nějak shrnul:

    1) Nikdy jsem neokusil čerstvé muchomůrky červené. Měl jsem na paměti varování o jejich jedovatosti v čerstvém stavu a toho jsem se držel. Možná zbytečně, ale tenkrát (1968 a roky následující) jsem jiné informace neměl.
    2) Pro své experimenty jsem používal výluh dlouhodobě sušených hub. Po celodenním macerování ve studené vodě jsem nacucanou houbu vyždímal v ruce či zabalenou do hadříku. Výluh jsem po dalším přecezení pil bez dalších úprav, většinou nalačno.
    3) Nejmenší dávku, kterou jsem použil, byl výluh z jedné plodnice. Největší byl výluh ze dvou velkých plodnic.
    4) Každé z mých zmuchomůrkování mělo naprosto jiný a předem neodhadnutelný průběh.
    5) Mým tehdejším originálním objevem byl vztah mezi nadmořskou výškou (klimatickými poměry) místa výskytu houby a mohutnosti i kvalitě její psychické účinnosti.
    6) Nověji jsem se dozvěděl (na stránkách http// http://www.damyko) toto:
    V horských jehličnatých lesích vyrůstá muchomůrka královská, to je její hlavní stanoviště. Ale m. červená je všude hojnější. Ta královská netvoří barevné přechody, její barva je relativně stálá. Odbarvené formy m. červené jdou do oranžova až do čistě žluté, mimořádně vzácné jsou i úplné albíny, ale není hnědá ani vybledle rudohnědá, to jsou odstíny typické pro m. královskou (A. regalis).

    Poté, co jsem znovu projel vzpomínky na mé experimenty s muchomůrkou červenou, došel jsem k přesvědčení hraničícímu s jistotou, že mé nejintensivnější zážitky byly vyvolány muchomůrkou královskou (Amanita Regalis). Tím se snad i částečně vysvětlují rozdíly v kvalitě a intensitě působení výluhů, připravovaných za srovnatelných podmínek.
    To je všechno. Víc muchomůrkových houbotripů jsem neabsolvoval – a docela mi to stačilo. Dodnes však chovám k pohádkové nádheře těch veselých, puntíkatých muchomůrek až posvátnou úctu.

    QFox 2007
    – – –
    Zde se ukazuje, proč byly houby určené k rituálním účelům sbírány v nejvyšších horských polohách (posvátný Olymp).
    Prožitek intoxikace muchomůrkou červenou je drtivě mohutný. Byla li by intoxikace muchomůrkou součástí rituálu (mysterií), pak by to byl zážitek síly hluboce formativní.
    Samotný průběh intoxikace muchomůrkou červenou je (nejen podle mých zkušeností) předem zcela neodhadnutelný. Domnívám se, že pro rituální užití musela být použitá droga nějakým způsobem „standardisována“ a intoxikovaný musel být po celý průběh rituálu pod kontrolou a pevným vedením mystagoga.

    Mám důvod domnívat se, že i zde se nacházel vydatný zdroj pevné víry v transcendentno; transcendentno v prožitcích tohoto typu až drtivě hmatatelné.

  5. Foxy

    Zdravím!
    Snažím se pro nejvýznamnější entheogeny nalézt i pokud možno výstižný popis intoxikace, aby to dalo „nezasvěcenému“ čtenářstvu alespoň přibližný náhled na to, jak divoce dokáže „obyčejná kytka“ či „nějaká pitomá prašivka“ zacloumat dušičkou toho, kdo si s ní dovolí zašpásovat.

    Rozhodně to nedělám coby výzvu k experimentátorství v této oblasti!!!

    Beru to spíš jako ilustraci k tomu, jakými cestami také mohly vznikat spirituální prožitky a kde také mohou být základy věroučných systémů.

    Na tom všem je úžasné i to, že pro vznik tak ohromujícího prožitku, který obrátí duši naruby a mysl vystřelí do nejvyšších sfér transcendentálního metaprostoru mnohdy stačí tak neskutečně jednoduchá sloučenina – nic víc než šikovný paklíč k tresoru bezbřehých pocitů, který každý z nás chová ve své mysli.

    Vyvstává otázka, zda za setkáním s Bohem není pouhý příběh o uvolněné endogenní molekule, která se zacvakla na přistávacm místě patřičného receptoru v úplně obyčejném člověčím mozku.

  6. toli

    Osobně mám strach cokoliv zkoušet a myslím že můj duchovní život je bohatý i bez chemie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *