O zabíjení a nepochopení úlohy emocí

Autor | 18.01. 2014

Objevila se vcelku očekávaná reakce na můj článek Člověk, život, individualita a interrupce – Proč máme s věřícími právě v tomto konflikt? od zastánce Pro Life, tedy „ochrany“ lidského života od okamžiku splynutí spermie a vajíčka, na blogu Kontrafikce, nazvaná Jedna ruka netleská. Proč autor (který se však ani neodvažuje podepisovat vlastním jménem) použil jako název tuto odpověď na zenový kóan, je mi záhadou. Připadá mi na ní zajímavý jak přístup tak podivá dedukce, které snad mohou být dány nepochopením textu nebo programovým nastavením pisatele.

V první řadě je mi vyčítáno, že uvádím argumenty „příliš silné“, jako kdybych chtěl obhajovat zabíjení novorozeňat. Mé argumenty ale pocházejí z biologie, nemohu být v principu „příliš“, ony prostě jen jsou. Je možné, že jsou vyvratitelné, ale nikoli nábožensky nebo vytvořením protinázoru na základě tvrzení nějakého antického filosofa, ale pouze vědeckými postupy. Vzhledem k tomu, že v současnosti už máme množství metod, kterými dokážeme vnímání předčasně narozených dětí zkoumat, předpokládám, že by to bylo vlastně velmi snadné, jenže se to nestalo.

Ten argument je zajímavý také proto, že je velmi emotivní, respektive ovlivněný emocemi, ale v dalších ohledech autor emocím vůbec vůbec hodnotu nepřikládá. Jistě, koho by se nedotkl příběh v němž by bylo zabito novorozeně a to dokonce, i kdyby měl veškeré informace o tom, že jeho reakce jsou jen čistě reflexivní.

Na druhou stranu stejná argumentace připisuje obrovský význam buňkám, dokonce takový, že je podle ní nadaná nesmrtelnou duší snad už morula. Jenže, jak je známo i díky nechvalně známému programu Lebensborn nebo případů „vlčích dětí“, jsou to emoce a vztahy, co z nás dělá lidi. Bez silného emotivního pouta mezi matkou (později rodiči nebo pěstouny) a dítětem prostě plnohodnotná lidská osobnost nevznikne. (viz knihy Zdeňka Matějčka) Nejsou to samotné buňky, ale také (a především) rodičovská láska, která nás dělá lidmi.

Od imprintingu, přes učení nápodobou až po vědomé učení, stále potřebujeme emoce a vztahy. Bez nich se lidská osobnost nezformuje. To nevědomé přeceňování vlastních pocitů na jedné straně a naprosté nepochopení obrovského významu citů na straně druhé, je podle mě alarmující.

Podivnou dedukcí jsem měl na mysli úsudek, že pokud je dítě do nějakého věku „neúplná osobnost“, lze jej beztrestně zabít. (je mi podsouváno že jsem tvrdil že až do 1 roku, nebo do 3 let). Já ale psal jen o tom, že hranice osobnosti jsou nejasné, nepoužívám logiku typu „cokoli není člověk, je třeba zabít“. Ten obrovský skok od hledání počátku osobnosti k zabíjení jsem neudělal já. Naopak tvrdím:

Původně naprosto přirozená infanticida, je ve vyspělých společnostech nahrazována antikoncepcí a uměle vyvolanými potraty v raném stadiu těhotenství jako cesta k minimalizaci utrpení, nikoli naopak.

Snaha „chránit“ každou lidskou buňku hned od splynutí vajíčka a spermie však pravděpodobnost zabíjení novorozenců zvyšuje. Víte, jsme v mnoha ohledech ještě příliš opicemi, než abychom mohli předpokládat, že v každou chvíli našeho života máme čistý, dokonalý rozum, kterým se kdykoli dokážeme rozhodovat.

Pokud se stresované matce narodí v naprosto nevhodnou dobu třeba i úplně zdravé novorozeně (což může být právě situace otěhotnění po znásilnění), je velmi pravděpodobné že pocítí silné přirozené nutkání jej zabít.

Tuto hroznou stránku lidské psychiky obhájci práv morul úplně ignorují. Automaticky předpokládají, že žena musí citově přijmout svého novorozence jaksi automaticky, že je povinna své dítě milovat. Jenže to vůbec není pravda a nelze to ani nařídit.

Porod je zároveň nesmírně fyzicky i psychicky vysilující, takže na rozum jako na „hlavního korektora“ chování se v té situaci spoléhat prostě zcela nemůžeme. I úplně zdravá rodička může prožívat nezvyklé návaly smutku, které v kombinaci se skutečně neutěšenou životní situací mohou být až k nesnesení. (O poporodních psychózách nemluvě.)

Náš zákon na tento druh „poporodního vyšinutí“ pamatuje a případy, kdy v takovém stavu matka novorozence zabije, posuzuje mírněji. Mírnější trest ale zdaleka neznamená menší psychické poškození matky ani menší sociální stigma.

Dokonce ani když nedojde k nejhoršímu, vyhráno není. Nejen děti z dětských domovů, ale i děti matek, jež je citově nepřijaly, trpí citovou deprivací a odnášejí si z dětství poškození na celý život. Kromě výchovných metod to může být i jeden z dalších důvodů, proč je v zemích s dominantním náboženstvím a nábožensky odůvodněnými zákony tak vysoká kriminalita.

Z mého pohledu je samozřejmě mnohem etičtější umožnit používání antikoncepce, nebo případně i uměle vyvolaný potrat.

Něco takového ale vůbec nezavdává důvod k představě, že práva náležejí pouze „úplnému“ člověku. Lidé poměrně dlouho nemají všechna práva. Dítě až do puberty nemá svobodu vycestovat do zahraničí bez vědomí rodičů, ani volební právo, právo kouřit, pít alkohol, mít sex, uzavřít manželství či uzavírat právně závazné smlouvy. Přesto nepochybně nějaká práva má – taková, která odpovídají stavu jeho vývoje.

Podobně ani pokročilé embryo sice nemyslí, ani si nic moc nepamatuje, ale už je vybaveno reflexivními reakcemi a jeho CNS je dostatečně vyspělý, aby dokázalo pociťovat bolest, proto také může trpět stresem. Nelze to ale považovat za projev osobnosti.
Měl bych říci, že člověk vlastně není nikdy v pravém smyslu toho slova úplně „hotovou osobností“, od určité doby ale můžeme usuzovat (podle jeho projevů), že vlastní osobnost má.

Lidská osobnost se totiž v průběhu celého života mění. Stejně jako máme ve třech letech období prvního vzdoru (v té době zpravidla kulminuje, poprvé se objevuje kolem 18 měsíce a protáhnout se může až do pěti let) , které je nesmírně důležité pro uvědomění si a formování vlastního pocitu „Já“, máme později i další období, jako pubertu v níž se náš mozek výrazně přenastavuje, nebo stáří, kdy degeneruje.

Tak můžeme dojít až do okamžiku smrti, kdy tělo (doufám i pro věřící) lidskou bytostí být definitivně přestává, i když buňky jeho tkání jsou ještě poměrně dlouho živé.
Přestože v případě smrti mozku považujeme smrt těla za cosi spíše legislativního, nikoli za smrt skutečnou, protože osobnost už v tu chvíli neexistuje, z právního hlediska je ale okamžikem smrti teprve chvíle zastavení všech životních funkcí.

Naše emoce ale provázejí mrtvé tělo ještě dlouho potom, co vyhasnou, dokonce často i po úplném fyzickém zániku.

Podobný děj ale obráceně sledujeme právě u novorozence, kdy z těla ovládaného jen vrozenými reflexy postupně vzniká samostatně uvažující a rozhodující se bytost. Přesto jej zákon považuje za lidskou bytost už v okamžiku, kdy ještě skutečně bytostí s lidskou osobností není. Naše emoce se ale k budoucímu dítěti mohou vázat mnohem dříve, než může být vůbec schopno je vnímat a pamatovat si je.

27 thoughts on “O zabíjení a nepochopení úlohy emocí

  1. Šriber

    Úloha emocí se přeceňuje. I v tomto článku…

  2. Slavek

    Úloha emocí je spíše obecně nedoceněna. Lidé si většinou myslí, že se chovají racionálně a že uvažují analyticky.

  3. toli

    @Šríber
    Troufám si tvrdit že jakékoliv chování je podmíněno pocitem,emocí.
    I emoce „Cítím že je to tak správné,je to tedy racionální“ Nebo vím že je to iracionální,přesto to udělám,protože se cítím při tom dobře.
    Svým způsobem je i pocit iracionality (racionality) emocí.Protože na ten pocit nějakým způsobem reagujeme a to už je plnohodnotná emoce.
    Třeba teď se mnou nebudeš souhlasit a dáš to najevo a to už je emoce..:-)

  4. Šriber

    Já mám „poruchu“ osobnosti (psychopatii), přesto se mi osobnost vyvinula. Necítím, že jsou věci správně ani se necítím dobře. Nemám důvod nesouhlasit, u vás to tak zřejmě funguje, jenže zapomínáte, že tu nejste sami…

  5. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Jde o to nezaměňovat emoce za argumenty. Emocemi přisuzujeme určité hodnoty, rozumem odhadujeme způsoby jak jich dosáhnout a případné následky. Rozum a zkoumání nás mohou dostat do situací, které jsou s našimi emocemi v rozporu. Ostatně spousta našich citových hnutí by měla katastrofální následky,kdybychom je nefiltrovali přes nějaké rozumové a etické „filtry“.

    Psychopatii můžeme (z jistého pohledu) chápat jako poruchu emočního vývoje, přesto samozřejmě i psychopat emoce má, jen jsou buď nějakým směrem omezené nebo odlišně uspořádané.

  6. Šriber

    Máte to vskutku komplikované…

  7. lokki

    to Šriber: bych si tak nefandil – to že je někdo na hranici gausovy křivky normálního rozdělení etiologie osobnostního typu ještě neznamená, že subprogram na urychlení reakcí nepoužívá. Jenom má omezenější přístup k jeho detekci a ovládání, proto se tomu říká porucha…
    To petr: ochrana moruly je první stupen kontroly populace – pokud půlku populace budeš mít od puberty pod vlivem laktačních hormonů (tedy prakticky bez volního rozhodování a bez vzdělání) a druhou trvale bez přístupu k sexu… no jak se to říká “ když ho držíš za koule, jeho srdce i mozek tě bude následovat…“ Je to podobná strategie, jako když rusové založili a platili sdružení „ne základnám“. Diskuze o funkčnosti radaru taky neměla smysl, protože ve skutečnosti šlo o ten praporek zapíchnutej uprostřed brdskejch lesů…

  8. Šriber

    lokki: Když potřebuji rychlou reakci (např. jsem v ohrožení), jednám instinktivně. Ve většině případů jednám podle souboru pravidel, jenž jsem si postupně sestavil. Pokud narazím na problém, který tento soubor pravidel nepostihuje, přemýšlím nad ním, dokud nedospěji k nějakému závěru/řešení…

  9. lokki

    v tom se nijak nepřu – ovšem zapsání reakcí do instinktivního drajvu je vždycky provedeno na emočním pozadí – tedy pokud vynechám reakce zapsané ve staršíš částech mozku – ovšem třeba úchopový reflex jste asi neměl na mysli 🙂 Jinak to ani nejde – a spouštění instinktivní reakce funguje stejně (tedy je emočně vyvolaná), proto je taky rychlejší než volní jednání. A jak sám říkáte, funguje Vám to – to gratuluji…

  10. Čestmír Berka, skeptik a materialista

    Je to podobná strategie, jako když Američané a jejich čeští pomocníci strašili Severní Koreou a Iránem. Diskuze o funkčnosti radaru taky neměla smysl, protože ve skutečnosti šlo o ten praporek zapíchnutej uprostřed brdskejch lesů…Prapore hvězd a pruhů ( Vlastička)

  11. Šriber

    lokki: Čemu všemu říkáte emoce?

  12. lokki

    Čestmír Berka: ano přesně – radši amíky tisíce kilometrů daleko než rusy na dvorku. Navrch amíci si myslej, že se většina věcí dá koupit (v čemž se mýlí) a Rusové, že většina věcí se dá zastřelit (v čemž se bohužel nemýlí). Asi mi je ten emerickej způsob bližší (i když možná bych se nechal střelit do boty, než znovu vidět ministra obrany zpívat stupidní písničku)…ale lid rozhodl jinak a já se kvůli tomu stěhovat nebudu.
    Šriber: subjektivní, sociálně kontextově podmíněné reakci s hodnotovou polohou ano/ne v různé intenzitě a různé rychlosti průběhu (řádově-od milisekund po roky), ne zcela závislé na volním uvědomění s obtížnou volní kontrolou – to za prvé. Za druhé doprovázená patrnou změnou fyziologie oproti klidovému stavu, a změna je deklarována – tedy je vidět (evolučně úmyslně) a ostatní ji mohou vnímat. To by bylo tak k základu – samozřejmě se můžem diskuzí dobrat k lepší definici…

  13. Medea

    “subjektivní, sociálně kontextově podmíněné reakci s hodnotovou polohou ano/ne v různé intenzitě a …”

    Lokki, nesedí mi tam to “sociálne kontextovo podmienená reakcia”, pretože emócie prejavujú aj samotárske zvieratá. Aj medveď grizly môže prejavovať hnev, strach, radosť, … .

  14. lokki

    no, jenže i grizly se narodil do rodiny a ne na samotku. To že je v dospělosti samotář s tím nijak zvlášt nesouvisí… Třeba je to silnej empatik a to množství přijatejch emocí ho hrozně deprimuje? Vážně – emoce maj širokej rozsah užití a komunikace je jedna z možností, proto sociálně podmíněná. A kontext proto, že neznam emoci, která by se objevila jen tak…

  15. Medea

    “jenže i grizly se narodil do rodiny a ne na samotku”

    A čo nejaké druhy žralokov, rýb, žiab, plazov, … u ktorých nie je rodičovská starostlivosť o potomstvo?

  16. Medea

    Lokki, ja by som z tej Vašej definície nechala len toto:

    Emoce – subjektivní, kontextově podmíněná reakce s hodnotovou polohou ano/ne v různé intenzitě a různé rychlosti průběhu (řádově-od milisekund po roky), ne zcela závislá na volním uvědomění, s obtížnou volní kontrolou, s patrnou změnou fyziologie oproti klidovému stavu.

  17. lokki

    upřímně, máme skutečnej problém pochopit a reflektovat chování třeba čínanů. U šimpanzů nám trvalo přes sto let pravidelných publikovaných pozorování, než jsme přišli na to, že mají vlastní kulturu a vedou vyhlazovací války stejně jako my – za tohohle stavu mi diskuze o emocích jinejch živočichů než savců příjde pouze akademická. Já tomu třeba věřím 🙂 ovšem z pravdou to má společnýho prd…

  18. lokki

    k definici – proč ne 🙂
    Odhlédnuto od emocí a přihlédnuto k článku – je dobré si povšimnout, že anonymní autor kritiky na kontrafikci považuje právní a medicínské určení počátku života na konec třetího měsíce po početí za volňáska k beztrestnému vraždění novorozenců (alespon podle jeho vlastní argumentace v závěru kritiky). To je celkem neradostná zpráva, ovšem staví to Petrův vytrvalý boj s církví do úplně jiného světla…

  19. Medea

    Lokki napísal: “za tohohle stavu mi diskuze o emocích jinejch živočichů než savců příjde pouze akademická. Já tomu třeba věřím 🙂 ovšem z pravdou to má společnýho prd …”

    Emócie ľudí, šimpanzov, delfínov, slonov, …, cicavcov, iste nespadli z neba, ale sa vyvinuli z emócií ich predkov (prípadne si to, z čoho sa vyvinuli, premenujte na pra-emócie :)). Aj vrana a človek majú spoločného predka a ich mozgy majú funkcionálne prejavy, ktoré sa hodia do škatuľky “emócie” 🙂

  20. Jakub

    1. Má autor dostatek informací o programu Lebensborn a jeho faktickém průběhu? Nějak mi uniká, proč jej používá jako argument.

    2. První období vzdoru přichází zpravidla dříve než je třetí rok života.

  21. -sp-

    Lokki:
    „Odhlédnuto od emocí a přihlédnuto k článku – je dobré si povšimnout, že anonymní autor kritiky na kontrafikci považuje právní a medicínské určení počátku života na konec třetího měsíce po početí za volňáska k beztrestnému vraždění novorozenců (alespon podle jeho vlastní argumentace v závěru kritiky). “

    To mi nějak uniklo, odkud jste to vyčetl?
    Jen tak po paměti mám za to, že jsem považoval za částečné otevření cesty k k legálnímu zabíjení novorozenců, pokud bychom např. tvrdili, že roční nemluvně není člověk (o lidském statutu dětí snad do tří let Tomek vyjádřil pochybnost).

  22. Petr TomekPetr Tomek Post author

    Jakub: 1. Má autor dostatek informací o programu Lebensborn a jeho faktickém průběhu? Nějak mi uniká, proč jej používá jako argument.

    2. První období vzdoru přichází zpravidla dříve než je třetí rok života.

    Petr Tomek: ad1. Co se týká programu Lebensborn, vycházím z informací právě od Z. Matějčka. Docházelo tam k častým případům těžké smyslové a citové deprivace u dětí, které měly představovat elitu národa a podle tehdejších představ měly být vychovány zcela bez emocí. Ideálem Třetí říše byl v podstatě dokonale racionální psychopat. Jenže úplně bez emocí a vztahů to zřejmě vůbec nejde. Takto vychovávané děti se později ukázaly jako zaostalé, respektive jejich psychika byla naprosto nerozvinutá.

    ad. 2. Ano, třetí rok je spíše jakési „těžiště“ výskytu. V té době vzdor nabude na intenzitě. Celkově se toto období udává mezi 18měsícem až pátým rokem. Upřesnil jsem v textu.

  23. lokki

    -sp-: jsem rád, že jsme spolu alespon v části mých úvah za jedno. Soudím tedy podle toho, že praxí i vědou ověřenou (a mnohem zásadnější a aktuálnější) poznámku o vynuceném udržování žen v podřízenosti jste nechal bez povšimnutí a vypíchnul jste akademickou úvahu (alespon tedy doufám, že i z vaší strany akademickou) o infanticidě :-). K Petrovu článku – je to obecná úvaha v odpovědi na specifickou otázku. Tedy jak se věci dají chápat z obecného pojetí, nebo lépe – jak si Petr Tomek myslí, že ono pojetí vypadá . Gramatická forma – plurál, dává najevo, že se jedná o text v typu „ono se“, „das Man“… Skutečný autorský názor je jako komentář připojen k textu pouze na několika místech a je dobře interpunkčně oddělen. Můžeme s textem polemizovat ve smyslu obecného nahlížení (tedy myslím si, že si lidé myslí něco jiného a ty píšeš kraviny…), nebo přímo s názory, třeba „naopak si myslím, že to právně použitelné je“…etc. To co zaujme na první pohled v reakci „jedna ruka…“ je, že chápete původní článek jako osobní názor autora, navíc mluvícího za další, celkem neurčitou skupinu. Jsou dva možné důvody – bud píšete funkční PR na podporu mé první části odpovědi (hrajete na emoce a tak kalíte vodu), nebo nosná linie Petrova článku oslovila něco hluboko ve vás, takže jste obecnou rovinu v rozechvění dokonale přehlédl a následně naprosto ignoroval, vkládaje tak autorovy pod ruku věci, které nenapsal on a s nima pak nadšeně v zápalu polemizujete. Na PR podporu mi článek přišel příliš konvenční s minimem invence, přiklonil jsem se k druhé možnosti, z čehož nakonec vyplynulo co jsem napsal, a co jste potvrdil i svojí otázkou. Abych vysvětlil – obecně normální společnost, pro upřesnění třeba já, můj soused, náš opravář praček… můžem úplně v klidu diskutovat o tom, kdy se člověk stává člověkem, (např. Levinas tvrdil, že až tehdy, když uvědoměle pohlédne jinému do tváře a „prozří“, což by odpovídalo ranné pubertě) a nijak nás to nepohoršuje, protože nemáme spojený společenský status s nutností někoho zabít. Ani „částečné otevření cesty“ k zabíjení dětí nám tak nepřijde vůbec na mysl a diskuzi pokládáme za ryze akademickou . Vás to napadlo prakticky okamžitě a máte to v sobě natolik hluboko, že jste zvlášt napsal reakci… a myslím, že i pan kolega Šriber přes svojí funkční modifikaci by dokázal říct, proč mě to vyděsilo…

  24. G

    Na můj vkus vcelku rozumným a civilním způsobem napsaný text odpůrce.

  25. Colombo

    Civilní určitě, rozumný… hmm :/

    Ignoruje prakticky celý problém s přisuzováním individuality.

    Vezmu-li pár buněk a vypěstuju-li umělé srdce. Je to už značně komplexní orgán, chápeme ho jako kus masa, přitom je složitější než lidské embryo v rané fázi vývoje. -> díra v argumentaci

    Lidský plod má stejné reakce jako novorozenec -> to jako fakt? To jako že něco, co má teprv nějaký zárodek nervové soustavy má stejné reakce jako něco, co je již plně vyvinuté?
    Prostě autor naprosto ignoruje veškerý vývoj. Vybírá si to, co se mu hodí. Přitom nikdo neříká, že potraty budou povolené pro všechno, co se nenarodilo. To ani současná legislativa nebere.

    Pak pěkný blábol je zde:
    „Zastánci potratů nemají problém přijmout skutečnost, že lidský plod je individuální lidská bytost. “

    Což je pěkné podsouvání. Zastánci potratů totiž jistě nemají problém přijmout skutečnost, že plod je individuální lidská bytost. Problém je, že nikdo pořádně neví, co to individuum je. Definice individua je nesmírně složitá a dost možná neexistuje žádná taková, kde by individuum bylo dostatečně stabilní a zároveň obecná.

    Celý problém tedy leží v prenatálním vývoji. To je totiž doba, kdy se z nějaké buňky, v podstatě ne moc důležité, stává shluk buněk a nakonec částečně vyvinutý člověk schopný samostatného dýchání s dostatečně vyvinutou nervovou soustavou. (opět, ne plně, protože lidští novorozenci plně vyvinutí nejsou, viz koně a krávy, kde po pár minutách po porodu už mládě může běhat a snad i se pást).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *