Zážitek blízkosti smrti a život věčný (díl 1.)

Autor | 05.03. 2014
Women Lightscape (serie) self-published by Herve All

Women Lightscape (serie) self-published by Herve All

autor: Foxy

Není to pro mne snadné rozhodnutí, sepsat to vše znovu a uveřejnit to. Nebude to rozjásané čtení, přestože prožitek blízkosti smrti přináší doteky tak neskutečných rozkoší a tak úžasných pocitů… Jenže pocitů a prožitků takové síly, že na nich až příliš snadno vznikne těžká závislost. Závislost pevnější, než je závislost na těch nejtvrdších drogách. Závislost o to horší, že drogu, kterou je možno kupříkladu heroinistovi při nejhorším prostě odebrat, tak tu já mám kdykoliv u sebe, tu mi nikdo vzít nemůže.

Z diskuse:

Lojza  napsal: Posmrtny zivot,dava nasemu zivotu nejaky smysl,logiku,myslim, ze ti co NDE zazili ví/neni jim treba nejakeho dukazu, a ti co to nezazili si hold na tu svoji chvilku pravdy, prozreni musi pockat a snad si pak uvedomi svoji slepotu a blahovost …

Bohužel NDE není důkazem transcendentna. Jen změněného stavu vědomí.

Miloš napsal:…Ateisti si samozřejmě myslí, že to jsou jen „halucinace“, ale to nevysvětluje jejich nadpozemskou krásu a dokonalost vnímání a hloubku prožívání, i jejich logiku spolu s obrazy, kterou by nikdo nevymyslel, ani tým specialistů za milióny dolarů, jako je třeba Avatar nebo Matrix, ty jsou toho jen slabým odvarem.-)) Ovšem kdo nezažije, neuvěří…

Ano, všechnu tu nadpozemskou krásu a prožitek expandujícího vědomí jen těžko popsat slovy, souhlasím. Ani to však není důkazem existence čehokoliv nadpřirozeného

Tomáš napsal: …Ne že bych Vám přál nějaké neštěstí,ale velice rád bych si Vás poslechl po Vašem vlastním zážitku blízkosti smrti. Jestli byste takhle argumentoval logikou, iluzí atd. poté, co byste nakoukl za oponu. Bylo by to zajímavé počtení…

A to je důvod, proč jsem se rozhodl sepsat článek o svých VLASTNÍCH zkušenostech s NDE a OBE. Nejen sepsat, ale také důkladněji rozebrat své prožitky z oné hranice života a smrti.

Protože tady se nejedná o jediný prožitek, ale mnohonásobně opakovanou cestu za hranu vědomí, až na sám dotek té hranice, odkud už není návratu.

Opřu se o své sestupy do nevědomí tak, jak jsem si je postupně zaznamenával a v roce 1997 přepsal do počítače. A také o jedinečnou možnost porovnat ony prožitky z nejhlubších výšin je se změněnými stavy vědomí, navozenými látkami psychotropními.

Té závislosti se říká asfyxiofilie.

Desítky let jsem jí byl propadlý. Jedenáct let se mi dařilo abstinovat, abych do toho zase spadnul… nebude lehlé o tom psát. Jsem si zcela jist, že se mi to může vrátit v tvrdé, ad hominem vedené diskusi.

Vše to, z čeho budu svůj text skládat, již bylo v té či oné formě vloženo na internet, rozptýleno do nejrůznějších stránek a diskusních fór. Teď to prostě jen seberu a učešu.

Proč to dělám? Je totiž rozeseto v krajině internetové až příliš mnoho povídání o NDE a OBE, která jsou z druhé ruky. Která jsou zkreslená a přibarvená předpojatostí interpretů. Která jsou i účelově lživá.

Já mám svou zkušenost prožitu důkladně, opakovaně a na vlastní duši. Až nadoraz.

 Bez dechu

(1966 – zapsáno 1997)

Magnet zámku zaklapl. Vnímám marné vzepjetí své hrudi, ale nakonec nemusím doopravdy dýchat, když to holt nejde. Zatím pohoda.

Aniž si to zřetelněji uvědomuji, ta pohoda začíná být překrývána hrozivým vědomím, že se něco divného děje s mým vnímáním, visuální vjemy se zostřují, i tiché zvuky náhle mají neodbytně důraznou sílu. Roste naléhavost pocitu, že by bylo lepší všeho toho nechat, ale stále ještě jej mám pod kontrolou.

Ale co… Klidně, až frajersky si přidám další půlminutu. Ať to stojí za to… jsem frajer a vše mám přece pod kontrolou.

Vzápětí je mi ale jasné, že přijdou chvíle kritické.

Prvé závany pocitu akutního ohrožení. Přestávám vnímat okolí jako celek, o to intensivnější začíná být vnímání detailů, víceméně náhodně zachycených. Šerosvit. Vjem je potemnělý, výrazně je snížena barevnost. Ostřeji začínají vystupovat přechody, jakoby derivací zdůrazněné.

Zvuk je frekvenčně oříznutý, začíná mít resonanční až zvonivý charakter.

Vše se ale mění s děsivou rychlostí. Začínám panikařit. Obraz zastírá mlhavý závoj, slyšení se houpavě potápí do bílého šumu.

Dávno už jsem ukončil veškeré aktivity a jen se zuřivě snažím vymanit ze sevření. To samozřejmě nejde. Svíjím se jak chycený had. Ruce se marně zatínají do necitelného hladkého dřeva. Hruď se zoufale vzpíná. Vše proniká chladný, smrtelný strach.

Mé vědomí se ale začíná prudce měnit, což si ovšem právě proto uvědomit nemohu. Jenom si jaksi mimochodem stačím všimnout, že to, co vnímám, již nejsou vnější, ale převážně jen vnitřní vjemy, možná si začínám uvědomovat i to, že začínám ztrácet kontrolu nad svým vzpínajícím se tělem a současně s tím i přehled o sobě jako celku, to vše se ale myslí jen letmo mihne.

Celkový pocit je jako ze stále se zrychlujícího pádu; nebo spíš turbulentního, stále se zrychlujícího letu temným, hyperbolicky se zužujícím prostorem, aniž lze postihnout okamžik průletu jeho hrdlem, pouze zcela okrajově je zachycené vědomí přechodu do naprosto jiného, prudce expandujícího světa plného jasu.

Vše je teď najednou vnímáno nezávisle na sobě, což je vlastně úplně normální, protože je to tak odevždy a nikdy to nebylo jinak. Jen zde jsem, a jen pro tuto chvíli jsem.

Tady někde totiž mizí i čas. Vlastně nemizí, on vůbec nikdy nebyl, nemají smysl pojmy před, po, bylo či bude. Ani sama neexistence času není vnímána, proto všechny zpětné rekonstrukce událostí mohou být jen přibližné, on sám pojem událost v sobě má časovou složku. Bezbřehost by tu mohla být tím pojmem nejvýstižnějším.

Pocit animálního, panického strachu už není. Nebo vlastně je, ale někde jinde, sám pro sebe, se svou vlastní existencí. Hraje si s mým tělem. Ať si hraje. Nemusím si ho všímat, a ani nechci, protože se mi zas tak moc nelíbí. Spíš převládá pocit odevzdání se a až dychtivé zvědavosti.

Vidím, nebo lépe vnímám své ruce jak se samy, nezávisle na mě napínají v jakési pošetilé snaze, ale nemám důvod jim do toho zasahovat. Jak malicherné je jejich snažení…

Nezúčastněně, jakoby trochu z odstupu sleduji to vzpínající se tělo, které je asi moje, protože z něj ke mě přicházejí vlny, nebo spíš nárazy rozkoší, všeobjímající blaženosti, dosud nepoznané a později nepostižitelné, nemohu se toho nabažit, hraju si s tím, jak tyto vlny vyzařují z každého doteku, z každého záškubu jeho svalstva, náhle tak nezvykle vypjatého; vlny, které neodplývají, ale hromadí se v zářivé záplavě, se kterou splývám, protože tato totální hédypathie je přeci samozřejmou, hlavní a jedinou formou existence, té která zná jen tady a teď, nikde nezačíná a nikde nekončí, zde jest mi pobývat, zde je to, po čem jsem vlastně vždy toužil, aniž jsem o tom věděl.

Chaos vzpomínek na všechno možné, co bez ustání pádí, někam mizí, pryč, vlastní cestou, úplně v jiné vrstvě, teď už naprosto nepodstatné, protože tu je cosi fundamentálního, čeho se stačí už jen dotknout, vstoupit, nebo už jsem tam… jsem přece tak strašně blízko, jenomže tomu něco překáží, ty výtrysky čiré rozkoše snad přece ne, patří vůbec k tomu? Ještě jen malý, nepatrný kousíček… ne. Nejde to. Jako by se spustila nepostižitelná, ale nepřekonatelná skleněná stěna.

Vše tak nějak po kusech mizí, ještě stále prozářeno tím vnitřním jasem, ale to světlo najednou až vadí, bodá do široce otevřených očí, a je to proto, že to mé tělo na mě udělalo podraz a svévolně dýchá a ten dech to všechno odplavuje, chci přestat, abych vrátil to co teď najednou tak neudržitelně uniká, chvilku to jde, ale to tělo mě neposlouchá a zase začíná dýchat, už je to pryč, nevnímám pouhý jas, ale vidím, ten hluk kolem jsou teď už konkrétní zvuky, škoda, je to docela pryč, ten vzduch co tak lačně hltám není zas tak zlý, přesto je to škoda, křečí ztvrdlá lýtka strašně bolí, ale příjemně, jako po dlouhém milování, vlastně jako po dlouhém výstupu na vrchol, a ruce taky, taková únava, jako krásné utahání když to v posilovně dobře sedne, a hele, já ležím, jako nějaký žok, to přece nejde, to se musím postavit. Jů, to jsem upadl? Asi bude lepší se posadit, jsem snad zfetovaný? Jejda, vždyť jsem se tu vysemenil! Co to vlastně se mnou bylo? Bylo to vůbec? Ale muselo to být, vždyť to vidím! A taky jsem celý polámaný, uff! Ale skutečně, nebylo to špatný…

Ještě asi minutu se bude motat hlava a mé, jindy tak hodinářsky přesné ruce budou neohrabané, spíš co se týče kontroly síly než přesnosti jejich pohybů. Nadále tu však přetrvává cosi nepostižitelného, zvláštního, přitom hrůzně krásného.

Cosi krásného???

Prožitek blízké smrti, známější spíš pod anglickou zkratkou NDE (Near to Death Experience), je hojně diskutován a probírán z hledisek spirituálních, medicínských, biochemických, adiktologických…

Těmito prožitky jsou dokazovány existence boží, astrální cestování, minulé životy. Prožitek oddělení sebe sama od vlastního těla, mimotělní prožitky (také mají anglickou zkratku, OBE, Out of Body Experience) pak má dokazovat existenci duše, která není vázána na svou tělesnou schránku.

Naprostá většina těch, co široce i hluboce diskutují NDE a OBE, berou své zkušenosti z vyprávění lidí, kteří své vzpomínky na tyto stavy byli ochotni sdělit či zaznamenat. Jen málo lidí má s NDE či OBE svou osobní zkušenost. Ještě mnohem méně lidí má tuto zkušenost opakovanou a naprosté minimum s těmito stavy experimentuje.

To naprosté minimum není zas tak nepatrné, jak by se mohlo na prvý pohled zdát. Převážná část této skupiny jsou asfyxiofilici. To jsou lidé, kteří si dokázali spojit stavy NDE navozené hrátkami s dechem s vrcholnými prožitky orgasmickými. Pokud jim tato divoká synergie sedne, mají zaděláno na závislost pevnější, než jsou závislosti na těch nejtvrdších drogách. Člověk se o existenci tohoto jevu dovídá ze zpráv o tom, jak ta či ona celebrita skončila svůj život během jakýchsi obskurních sexuálních praktik.

Další jsou ti, kteří se pustili do holotropního dýchání či technik pránájámy.

Nevím, kolik je těch, kteří zabředli do všech těchto způsobů cest za hranu vědomí a snažili se na vlastní tělo i mysl prozkoumat fenomén NDE a OBE až na doraz. Vím jen, že jedním z nich jsem i já.

– – –

Pokusil bych se své povídání rozdělit na několik částí.

Napřed bych rozebral své prožitky a pocity ze „světa za hranou vědomí“ a pokusil se ten galimatyáš nějak utřídit a dát mu řád. Pokusil bych se i porovnat zážitky NDE a OBE navozené „přirozenou cestou“ se změněnými stavy vědomí, navozenými či modelovanými látkami psychotropními.

Pak bych se pokusil srovnat své prožitky s tím, jak jsou stavy změněného vědomí objasňovány soudobými poznatky biochemickými.

Nakonec bych chtěl ztotožnit spirituální prožitky s ději, které probíhají v mysli během terminálních stavů lidského bytí.

– – –

Výlet do úžasné krajiny za hranou vědomí končí, jsem zpět. Nadále tu však přetrvává cosi nepostižitelného, zvláštního, přitom hrůzně krásného.

Prvý pokus byl skok do neznáma. Něco, co nelze popsat.

Při každé další takové seanci pak už je přítomen nový, opět nepopsatelný pocit, pocit čehosi důvěrně známého, něčeho co určitě bylo, i když si o tom vůbec nic slovy popsatelného nemohu vybavit, čehosi vítaného, a co je paradoxní, i krásně bezpečného.

Jak fatálně klamavý pocit to může být, o tom později. Zatím zůstává těžce, ale vláčně utahané tělo a neurčitá, prchavá vzpomínka.

Sestup ke dnu – a návrat.

Při pozdějším rozboru – a těch po takových prožitcích bude nepočítaně – v prvé řadě vyvstává fakt, že od určité hloubky ponoru do nevědomí už není možno odlišit sestupnou a vzestupnou fázi, a tedy ani nějaký bod obratu.

Pobyt „tam“ není jen pouhý nestrukturovaný oceán absolutní hédypathie; je to celý úžasně složitý svět složený z pouhých pocitů. V pozdějším popisu ale tento úsek chybí, protože je slovy nepopsatelný. I sama zpětná postižitelnost pocitů s hloubkou klesá, jinak řečeno dochází k jejich rozostřování.

Navíc i z nejhlubší fáze ponoru do nevědomí je vždy možno sestoupit ještě hlouběji a zjevně tu není subjektivní mez, za kterou již sestoupit nelze. Pocit dosažení konečné meze a nemožnosti dalšího postupu ale už zřejmě patří do návratové fáze, protože zde jde o děj a tedy už tu opět existuje čas, i když jej ještě plně nevnímám.

Okamžik identifikovatelného subjektivního pocitu počínajícího návratu navíc naprosto nekoresponduje s obnovou dechu či objektivními příznaky navracejícího se vědomí, nastává mnohem později a trvá pouhé vteřiny.

Pobyt v hlubinách je přitom vnímán jako neuvěřitelně dlouhý, přestože se celý může vejít i do necelé minuty. I subjektivně vnímaná návratová fáze je velmi dlouhá a vůbec nemusí být pouze vzestupná. Dá se tu nekonečně dlouho bloudit, klesat a vynořovat se.

Až ke konci je vzestup vnímán jako nezadržitelný. Typické je pro něj vědomí zapomínání vjemů získaných v hlubinách, úplně stejně jako zapomínání částí snu při pomalém probouzení. Při příštích sestupech se ale tyto vjemy opět vybavují s překvapující jasností. Zřejmě s každým dalším sestupem se rozšiřuje skrytý svět zvláštních vjemů a pocitů, nedostupný za normálního stavu. Sestupy navíc začínají obsahovat pocit jako z návratu do známé, měkce přívětivé krajiny.

Dalším charakteristickým rysem je úplná absence pocitů strachu. Pokud byl přítomen v době před pádem do mimovědomí, je zasut pod ostatními, nesrovnatelně silnějšími dojmy. Lze si ho vybavit, jako i vše z chvílí před oním pádem, ale pouze jako marginální episodu.

Čas za hranou vědomí… Vzhledem k vymizení i samého pojmu subjektivního času je možno pokusit se o určení souslednosti vnitřních pocitů jen pomocí jakýchsi majáků, tedy zapamatovaných vjemů inherencí vnějšího světa a jejich zařazení podle svědectví společníka či partnera, který zůstal nad hladinou vědomí. S překvapením pak občas zjišťuji, že ony momenty jsou v paměti v obráceném pořadí, jakoby čas snad běžel pozpátku.

Samo svědectví asistenta ale také nemusí být vždy spolehlivé; ono najít chladně nezúčastněného partnera pro takovéto chvíle je asi nemožné. Potíž je i v tom, že někdy ani velice silné podněty nejsou v mimovědomém stavu zaznamenány, zatímco jiné, téměř na prahu vnímatelnosti, zůstanou v paměti coby dominantní.

Názorně se tu ukazují i základní problémy interpretace. Od určité hloubky mi chybí schopnost sdělení; vím, nebo aspoň cítím, co bych chtěl říct, ale nevím jak. Čím silnější dojem tu trčí, tím bezradněji jej obcházím. Slovy jej nepostihnu. Žádné ze slov neshledávám dost výstižné, každý superlativ je tu ploský, prázdný, nicotný…

5 thoughts on “Zážitek blízkosti smrti a život věčný (díl 1.)

  1. Libuše

    Velmi dobře, plasticky jste to popsal, až se mi vybavily některé dávno zasunuté ve svých vzpomínkách detaily, proto vidím, že je to Vaše autentická zkušenost. (Snad jen malá oprava, že už během prvního zážitku je ten pocit návratu do něčeho důvěrně známého…) Jsem rádá, že o tom někdo píše, kdo umí to přesně slovy vystihnout a hezky podat a hlavně bez následných sentimentálních příkras. Moc děkuji!

  2. Libuše

    Tak, jak je to tu popsáno, to je čirý základ, jaký je možno dosáhnout na fyzické úrovni při holotropním dýchání, je to samozřejmě i na této úrovni velmi hodnotné, ale spíš jenom jako kvalitní relaxace. Ten, kdo skusil různé techniky změny vědomí, ví, že stav holotropního dýchání má specifickou náladu omámení, (na ten vzniká závislost!), a jde spíš o fyziologický jev na vegetativní úrovni vědomí embria. (Dílo Stanislava Grofa je podle mně přeceňováno.) Meditace je mnohem čistší a bdělejší technikou. Zážitek klinické smrti bych přirovnala až k vybičované bdělosti. Snaha o nějaké univerzální spojivo, (hol. dych. a klin. smrt), že se jedná o stejný druh prožitků, se mi nezdá moc šťastný. Podle mně jsou to zcela jiné duševní oblasti. Kvalitní introspektivní koncentrace se náladou nejvíce podobá zážitku klinické smrti, avšak ani ona nevysvětluje tu universální schému během zážitku klinické smrti – (bleskové promítnutí celého života, vnitřní soud, výuka láskavého vnitřního navigatora, atd.), neboť toto specifikum se bez strachu ze smrti neobjeví. (Realné ohrožení života není nutno, strach ano! Apropos: u mně se tento nezapomenutelný zážitek projevil jako následek přesvědčení, že umřu…) Nebo to celé závisí jen od toho, jak je člověk ochoten s tímto stavem spolupracovat a vytěžit z tohoto zážitku jak nevíc pro svůj osobní život? Prostě, je to podobné, jako během lucidního snu: jak jsme přílíš bdělí, tak se nám nezdá nic a je to nuda. Je nutno vybalancovat vědomou i nevědomou složku do určité rovnováhy, aby se z nevědomí vynořil neznámý obsah a byl z toho nějaký „užitek“. Já bych tak docela neodsuzovala určitou nadčasovost a jasnovidnost poselství klasického zážitku klinické smrti… Asi je to stejné, jako když lidé zkusí stejnou drogu, zážitek na fyziologické rovině je sice stejný, ale celý vnitřní prožitek a další dopad je závislý od vnitřního postoje a dejme tomu i duševní zralosti a kreativity.

  3. Foxy

    Zdravím!

    Ad: „Velmi dobře, plasticky jste to popsal, až se mi vybavily některé dávno zasunuté ve svých vzpomínkách detaily, proto vidím, že je to Vaše autentická zkušenost.“
    Děkuji za uznání. Opět se mi potvrzuje o kolik snáze se o této zkušenosti mluví s lidmi, kteří si tímto prožitkem též prošli.

    Ad: “ Dílo Stanislava Grofa je podle mně přeceňováno.“
    Souhlasím, z individuálních prožitků NDE/OBE dělá podle mne příliš dalekosáhlé závěry a zobecnění, které jsou podle mne už mimo realitu.

    Ad: „Asi je to stejné, jako když lidé zkusí stejnou drogu, zážitek na fyziologické rovině je sice stejný, ale celý vnitřní prožitek a další dopad je závislý od vnitřního postoje a dejme tomu i duševní zralosti a kreativity.“
    Přesně tak. Zatímco hluboce věřící se ve svém terminálním prožitku setká se svým bohem, tak neznabožný, neukojitelně zvědavý agnostik za stejných podmínek prožívá úžasný pocit nekonečné expanse vědomí a dosažení konečného (absolutního) poznání.

    Ad: „Já bych tak docela neodsuzovala určitou nadčasovost a jasnovidnost poselství klasického zážitku klinické smrti…“
    Nevím. V tomto směru jsem skeptický, protože jsem se dosud nesetkal s validními důkazy, které by onu nadčasovost a jasnovidnost potvrzovaly. Vždy se dosud všechny podobné fenomeny daly vysvětlit racionálním způsobem.

    Ad: „Ten, kdo skusil různé techniky změny vědomí, ví, že stav holotropního dýchání má specifickou náladu omámení, (na ten vzniká závislost!)…“
    Ano, potvrzuji. Ať už holotropní praktiky či drsná asfyxie, obojí přináší stavy, kterým lze velmi snadno propadnout. Ve svém nejdivočejším období jsem se nořil do ovoho podivuhodného světa za hranou vědomí i několikrát týdně, celkově jsem těch sestupů do mimovědomí uskutečnil hodně přes tisíc. Pár desítek jich bylo mimořádně hlubokých a několikrát jsem se ocitl na samé hranici nenávratna. To, že jsem vše přežil, považuji za skutečný zázrak.

    Doporučuji k nahlédnutí:

    http://fet.ezin.cz/files/entheogeny/ketamin.htm
    nebo v anglickém originálu
    http://www.mindspring.com/~scottr/nde/jansen1.html

    kde je také vysvětlen fysiologický základ NDE a OBE (kdy v Jansenově práci uvažovaná existence neuroprotektivního endopsychosinu byla již potvrzena) a kde je objasněno, proč právě jedinci s vyšším potenciálem závislosti na takto změněných stavech vědomí jsou paradoxně lépe chráněni proti poškození neuronů coby následku asfyxiofilních praktik.

    Hezký den!

  4. Giordana

    Budu reagovat na jediný odstavec:

    „Miloš napsal:…Ateisti si samozřejmě myslí, že to jsou jen „halucinace“, ale to nevysvětluje jejich nadpozemskou krásu a dokonalost vnímání a hloubku prožívání, i jejich logiku spolu s obrazy, kterou by nikdo nevymyslel, ani tým specialistů za milióny dolarů, jako je třeba Avatar nebo Matrix, ty jsou toho jen slabým odvarem.-)) Ovšem kdo nezažije, neuvěří…“

    PŘESNĚ tohle jsou vlastnosti halucinací 🙂 Ne takového toho motání hlavy při horečce, ale festovních halucinací navozených halucinogeny. A v tu chvíli víš, že to je celé z tvé hlavy a děláš to ty sám + chemie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *