Proč mýty fungují

Autor | 16.09. 2014

1024px-Forbidden_fruit
Ta otázka se vrací stále znova. Proč náboženské mýty fungují? Proč se jimi i jinak celkem příčetní lidé nechávají unést? Proč mají pocit, že jsou pravdivé? Pokud se nad tím zamyslíme, je odpověď překvapivě jednoduchá a logická. Mýty fungují,  protože fungují, lidé se jimi nechávají unést, protože se jimi nechávají unést a považují je za pravdivé, protože jsou pravdivé. Vím, na první, druhé a možná i třetí přečtení to zní hloupě, ale nechte mě tu myšlenku trochu rozvést. Dozvíte se přitom odpověď na otázku, proč se mnoho z nás dívá každý rok na Mrazíka a proč děti nikdy neomrzí slyšet oblíbenou pohádku zas a stále dokolečka, bez sebemenších změn.

Před vynálezem písma byly příběhy předávány z generace na generaci u táborového ohně, v rodinném kruhu nebo se povídaly jako duchařské historky před spaním. Během času, jak se příběhy vyprávěly, byly zapamatovávány a znovu a znovu převypravovávány, některé z nich, myšlenky, postavy a situace resonovaly někde hluboko v myslích posluchačů a byly uchovány. Jiné příběhy a detaily byly shledány nezajímavými a jsou dnes zapomenuty. V příbězích, mýtech, pohádkách a legendách, které přetrvaly mnoho generací se potom vydestilovala určitá universální „pravdivost“. Schopnost promlouvat k lidem na hlubší, často nevědomé úrovni.

Tento třídící proces je možné vidět v chodu i u dětí. Vy, kdo máte doma děti víte, že dítě je schopno rozlišit velmi dobrý a obyčejný příběh. Dítě chce dobrou pohádku slyšet nebo vidět stále dokola, protože intuitivně objevuje nějakou hlubokou pravdu v příběhu ukrytou; má neurčitý pocit, že příběh mu něco důležitého sděluje.

Nejlepší příběhy tak překračují čas a místo a jsou něco více, než jednoduše zábavné – jsou nám v nějakém smyslu užitečné, dětem i dospělým. Pomáhají nám překonávat podvědomé tlaky, vyrovnávat se se strachem, vztekem a obavami a dávají výraz našim nejhlubším touhám, které jinak nejsme schopni vyjádřit a často ani identifikovat. Takové příběhy mohou být oblečeny v moderním hávu a mohou nám být „doručeny“ mnoha způsoby. Mohou být vyprávěny filmem, vtipem nebo třeba i třicetivteřinovým reklamním spotem, ale když se ukáže, že nesou tento druh hodnoty a užitečnosti, potom na nás hluboce zapůsobí. Stejně jako děti i my dospělí chceme rozumět tomu poučení, chceme objevit „dar“, který nám takový příběh přináší. Chceme to pochopit a včlenit do svých životů.

Když se potom podíváme na vznik náboženství, a to i těch současných, tak v jejich jádru objevíme často zapsané právě takovéto příběhy, které se předávaly slovně z generace na generaci. Příběhy, které utkvěly v myslích lidí, příběhy ve kterých lidé spatřovali něco hlubokého, hlubokou pravdu a hodnotu. Není potom žádný div, že i na nás tyto příběhy dnes působí stejně jako působily na naše předky a mnoho lidí v nich vidí „něco víc“, nějakou hlubší skrytou pravdu. Něco, co jim pomáhá.

21 thoughts on “Proč mýty fungují

  1. Foxy

    Ad: „…Dítě chce dobrou pohádku slyšet nebo vidět stále dokola, protože intuitivně objevuje nějakou hlubokou pravdu v příběhu ukrytou; má neurčitý pocit, že příběh mu něco důležitého sděluje…“

    Ano. Takže pohádky či příběhy, které jsem si kdysi pro děťátka a nyní pro vnoučata vymýšlel a vymýšlím (ad hoc), jsou sice velmi positivně přijímány, ale velmi častá reakce byla/je: Ale tati/dědo, tys to včera říkal jinak!
    Takže nejvíc se líbilo, když jsme spolu aktivně rekonstruovali, rozvíjeli a ciselovali dávnější příběh; ať již v něm byla zelenooká ukecaná letuschopná pohádková dračice, nebo bludný kořen přes lesní cestu, dle potřeby aktivovaný značně rozpustilou bludičkou, případně gumový svět, ve kterém gumový vítr napíná gumové plachty a z gumové žárovky se line přízračné gumové světlo…

    Je fakt, že ty nejpovedenější příběhy jsme pak museli opakovat znovu a znovu… ano, vlastně vznik bájí in statu nascendi

  2. A.S.Pergill

    Trošku jste ujel od tématu, protože mýty fungují ne proto, že jsou literárně a jinak hodnotné (byť i to je pravda – viz např. rozšíření tolkienovské mytologie a stereotypů), ale existují i jiné jevy s tím spojené (typu skupina nemocných, za něž bylo modleno se se uzdravuje lépe než skupina nemocných kontrolní, aniž by jim bylo modlení známo).
    Tohle by ovšem chtělo založit experimentální teologii, čímž by se teologie přiblížila vědě, případně s ní splynula. Čemuž se ovšem jak teologie tak věda (zejména ortodoxně marxistická) zuřivě brání. Z experimentů totiž mohou vylézt na slunce fakta, bourající jak teologická tak i vědecká dogmata (a zejména ta ortodoxní na obou stranách).

  3. Foxy

    Ad: „…skupina nemocných, za něž bylo modleno se se uzdravuje lépe než skupina nemocných kontrolní, aniž by jim bylo modlení známo…“
    Podařilo se tento experiment kontrolovaně zopakovat? S jakým výsledkem?

  4. DarthZira

    No, u toho modelní za nemocné se prý už dělaly nějaké experimenty a výsledky dopadaly různě, někdy naopak ti, za které se někdo modlil, měli více komplikací a hojení probíhalo pomaleji.
    Ale fakt je, že za dlouhodobý výzkum by to určitě stálo.

    Jinak k článku: úspěšné mýty (ať dávné nebo moderní) fungují ani ne tak kvůli svým literárním či jiným uměleckým kvalitám (byť u těch moderních je kvalitní a řemeslně špičkově odvedená forma nezbytnou podmínkou výraznějšího úspěchu), ale zejména kvůli tomu, co už je v článku tak nějak nepřímo naznačeno, tedy že se zabývají základními archetypálními tématy. Ty, které toto perfektně dovedou, jsou úspěšné desítky nebo i stovky let, a ty, které nikoli, dříve nebo později skončí v zapomnění.
    Přesně tento mechanismus stojí za úspěchem nejen Tolkiena, ale třeba i Rowlingové s Harry Potterem, Lucase s Hvězdnými válkami či Roddenberryho (mimochodem jinak významného a angažovaného ateisty) se Star Trekem.
    Faktem je, že toto už je poměrně dávno známé a jak sociologové tak literární vědci se touto problematikou podrobně zabývají už desítky let – tedy pravda, na západ od nás, u nás ne, zde nikoli do roku 90., ale až do přelomu tisíciletí ani nepadalo v úvahu nějak vědecky se zabývat literární nebo filmovou fantastikou, protože pro většinu pánů akademiků to přece byl „brak“.
    Jen tak na okraj – jeden z prvních, kdo zformuloval teorii neomýtu, byl Campbell – a jeden z jeho žáků se jmenoval právě George Lucas. Na můj vkus byl přímo geniální, protože naučenou teorii dokázal převést do praxe zcela brilantně.

    Jinak v této souvislosti doporučuji třeba práce Donny Harraway (něco už vyšlo i v češtině) a z českých (nebo aspoň československých) autorů např. Ivana Adamoviče a Ondreje Herce.

  5. protestant

    Výzkum modlení nelze dělat, protože modlení je neprokazatelné.
    Mohu tvrdit, že se za někoho modlím, dokonce mohu pronášet slova vypadající jako modlitba a přesto to modlitba být nemusí.

  6. DarthZira

    A proč by to nešlo? Pokud při modlení ti modlící se nebudou podvádět, ale budou se skutečně modlit (třeba za něčí uzdravení), tak se to přece zkoumat dá.
    Nebo jsou všichni křesťané svině, na jejichž slovo (např. že se budou modlit) nedá vůbec nijak spolehnout? Pokud je to mu tak, tak to teda není moc pěkné vysvědčení 🙁

    Ale fakt je, že tato debata je off topic.

  7. A.S.Pergill

    To DarthZira: Ještě jsi zapomněla na Roberta Holdstocka, který to pěkně zpopularizoval, a na vysoké umělecké úrovni.
    S tím modlením je fakt, že se tam cosi děje. Při výzkumu nových léků (chemických) taky občas docházelo k tomu, že pokud byly blbě (protože se pořádně neznaly indikace) nasazeny, tak uškodily. Stačí v určité fázi infekce podat penicilín, dojde k prudkému rozpadu bakterií a pacient jde do šoku na základě imunitní reakce.

    To protestant Pokud se to bude analyzovat jako hromadný jev, tak se dá pořešit i to, že se někdo bude modlit špatně (podobně se zkoumá řada faktorů, které jen zvyšují nebo snižují pravděpodobnost toho či onoho, ale je tam vysoké procento nejistoty). Dokonce i kdyby část takovýchto pacientů dopadla nadmíru dobře a část nadmíru špatně (takže průměr by byl +- stejný jako u kontroly), jsou testy, které to zobjektivizují.

  8. DarthZira

    Holdstock to zpopularizoval a na vysoké umělecké úrovni, to bez debaty, ale podle mého klasický neomýtus nestvořil, spíš jen moderní variaci na staré mýty, což je trošku jiná kategorie.
    Zato za neomýtus by se dal považovat Conan a možná i světy stvořené třeba Feistem, LeGuinovou a dalšími – ačkoli možná pořádný silný neomýtus se vyznačuje tím, že má milióny fanoušků, že je to prostě kult, což při vší úctě (a i když se mi třeba osobně moc líbí) ani Midkemie a Kelevar ani Zeměmoří ani třeba Pern nebo cokoli jiného nejsou.

  9. protestant

    K článku – Slávku tleskám…… 🙂

  10. Colombo

    Já ti nevím slávku, napsal si to nebo nenapsal? Vidím to co vidím proto, že to tam mám vidět nebo proto, že si to tam dávám sám?

    S těmi příběhy je to takové, že člověk na příbězích funguje. Jako příběhy si věci pamatujeme, jako příběhy věci prožíváme a očekáváme, že věci se budou příběhů držet. Pěkně to bylo napsáno u toho článku s 800 kostlivci děcek v té žumpě. Ta zpráva neobletěla svět kvůli sama sebe, ale kvůli oněm konotacím. Sama o sobě je o ničem, ale jakmile se tento prvek dá do příběhu hrůzné církve tutlající všechno, co může (ať už je pravdivý nebo nepravdivý), takhle se chovají přece všechny velké organizace; stejně by to fungovalo v případě americké vlády, nejlépe v oblasti 51, s nacistickými vědci, kteří takhle zametli nepovedené experimenty….

    Prostě, je z toho najednou dobrý příběh a v příbězích my přemýšlíme.

  11. Jaroslav Štejfa

    Veškerá lidská činnost se dá s určitým zjednodušením rozdělit třeba takto:

    A) Činnosti vyžadující chladný kalkul, střízlivost, vysokou inteligenci, vysoké vzdělání v oblasti vědy a výzkumu, letité zkušenosti. Tyto vlastnosti převažují, nevytlačují však zcela jiné, pouze dominují. Toto platí zejména ve vědě (najmě v oborech exaktních) ale také ve vojenství, politice, medicině, ekonomice (ekonomii) a dalších.

    B) Činnosti kladoucí důraz na emoce, nepožadující striktní exaktní znalosti. Typický případ je celá oblast umělecká ve všech oborech, náboženství, celá oblast sociální spolupráce – láska, manželství, rodina, výchova dětí (možná by se dalo říci soukromý život). Jistě ještě řada oblastí, které jsem nezmínil.

    Co s tím: Vrátíme-li se k základní otázce tématu diskuse, samozřejmě mýty spadají do kategorie B. Zároveň tato kategorie je přímo živnou půdou pro vzrušení, rozkoš, tajuplno, strach a podobné dráždivé emoce, protože není (cíleně nebo mimoděk) nijak nutně korigována oblastí A. Tím dostávají mimo jiné právě mýty neubývající náboj vzrušivosti protože přicházejí nové a nové generace zatím nedotčené ale ochotné nechávat se příjemně vzrušit svou fantasií. A co je rozhodující – zdánlivě (bez zkušeností) to vypadá snadné, bezpracné a dokonalé.
    Kategorie A má mnoho odlišností. Na první pohled vypadá nepřístupně nudně, vyžaduje roky trpělivé práce a zklamání a uspokojení přináší svým vykonavatelům nikoliv bezprostředně. A protože není jednoduchý metr na emoce, natož kladné, kdo může říci, zda větší rozkoš je vyřešit fyzikální či technický problém než během diskotéky sbalit nějakou holku. To musíte kultivovat, což dá zase práci. Ovšem většinu lidí nechává nedotčených okolnost, že činnosti ve skupině A vůbec umožňují abychom neměli hlad, žili v jakémsi bezpečí, dovolali se práva, měli volný čas atd.

    Pokud to shrneme, mýty přinášejí spotřebitelům kladné emoce podobně jako náboženství či umění poměrně lacino a okamžitě. V tom je jejich síla.

    Jaroslav Štejfa

  12. protestant

    Jen bych přesunul ekonomii do skupiny B. Ekonomie je záležitost důvěry a mezilidských vztahů.

  13. Jaroslav Štejfa

    K Protestantovi: Skoro bych s vámi souhlasil, je to velmi diskutabilní.
    Jaroslav Štejfa

  14. Antitheista

    Ekonomie z části ano, z části ne. Ale rozhodně je ekonomie něco, co se dá různě exaktně měřit (HDP,…), ale bůh ? 😀 Ten nic exaktního nemá…

  15. Slávek

    Antitheista: bůh se dá také velmi exaktně měřit. Ale o tom asi až další nebo další článek.

  16. Antitheista

    Jako představy boha v hlavě na tomografu? Nebo sčítání věřících ? 🙂

  17. Pingback: Mystická krajina evropských božstev | Ateisté ČR

  18. Pingback: Mýty: způsob jak změřit náboženství | Ateisté ČR

  19. Jardaqt

    Jaroslav Štejfa: A já bych naopak přesunul většinu umělecké tvorby (Nemyslíte-li zpola amatérský střední proud) do kategorie A. Ona totiž skutečná umělecká tvorba vyžaduje léta metodického studia a drilu.

  20. Jaroslav Štejfa

    K Jardaqt: pokud bychom měli rozvíjet myšlenku naznačenou v mém příspěvku (pouze nedostatečně a nepropracovaně), rychle se dobereme k rozlišování producentů (autorů, interpretů, vykonavatelů) a konsumentů (kupujících, diváků, ale i obžalovaných či adorovaných) lidské činnosti. Tím se to komplikuje. Jedinec může v různou chvíli patřit do skupiny A i B; nuceně , nenuceně; vědomě, nevědomě atd. Pokud je ta myšlenka pro někoho zajímavá, sám nahlédne na pracnost ale možná i objevnost zkoumání lidského konání tímto směrem. Zde asi není to nejvhodnější forum a já to nemám propracované. Chtěl jsem pouze naznačit, že lákavost mýtů je v jejich snadné bezpracné dosažitelnosti a tím navození klamavého pocitu vítězného porozumění světu, avšak racionálně řídit společnost k prosperitě se tím nedá.
    Jaroslav Štejfa

  21. dogbert

    No, není mýtus jako mýtus.

    Když půjde o toho ukřižovaného, tak jak k nám tento příběh promlouvá?

    Bůh potřeboval sám sebe popravit, aby nám mohl odpustit co jsme neudělali, no, to už nelze brát vážně.

    A z pohledu bližšího, nějaký hipík vykládá, že je Boží syn, že ĺidi mají chcípat v chudobě, a nastavovat obličej na přesdržku? 90% křesťanů se modlí k někomu, vůči jehož popravě by neprotestovali 😀 Maximálně by litovali chudáka Piláta, kolik tomu volovi dával šancí.

    Příběh Krista mohl být vnímán jako aktuální v dobách římského impéria, kdy útlak nižších vrstev stoupal ad absurdum. Zoufalci hledali ve svém utrpení smysl, a křesťanský Bůh jim ho nabídl. Kdyby viděli možnost se vzepřít, tak by je tento příběh vůbec nezajímal, ale tehdy dali přednost fatalismu.

    Už u Germánů to bylo težší, hnedle padl dotaz, proč se teda sakra v Getsemane nebránili. Křesťané musili kontrovat. Udělali z toho film. Mel Gibson ho mohl hodit na plátno, církev ve středověku tu možnost neměla, a tak ho musela předvádět ručně. Pašijové hry, křížové cesty, čtení z evangelií. Prudili s tím na každém rohu.

    Kristovo utrpení hluboké momenty má, ale bez marketingu církví by to asi nešlo. Nezaujalo by. Ne víc, než jiné příběhy.

    Bez marketingu a bez kontextu. Mýtus někdy vytváří pouhý kontext. To, že se odehrál v minulosti, to že se týká našeho „kmene“, to, že aktéři jsou nějakým významní dodává příběhu zajimovosti. Richard III. fascinuje víc, než běžný moderní vrahoun, protože to byl anglický král, a žil ve středověku. „Hloubku“ může dodávat i jazyk – zkuste si přečíst ten samý příběh v bibli kralické, a v moderním ekumenickém překladu.

    Biblické příběhy jsou prostě zajímavé proto, že jsou biblické, to je vše. Samy o sobě by byly průměrné, a třeba ságy by je přeplácly docela snadno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *