Jak vypadá váš život? Čím se živíte? Jakou máte práci?
Práci mám úplně takovou, která s tím nesouvisí. Jsem vystudovanej stavební inženýr. A v podstatě rok dva po škole jsem si založil vlastní firmu a obchoduju teď s věcma, co se týká staveb a takových věcí. Takže úplně něco odlišnýho.
Zkoušel jste někdy nějakou tvůrčí činnost? Jako třeba malovat, zpívat?
Určitě zkoušel. Zpívám strašně rád a strašně špatně. To se mně třeba líbí v kostele, že když tam jdeme třeba se ženou, jsme na návštěvě na Slovensku, takže si tam můžu zazpívat a nikdo se na mě škaredě nedívá. Nebo když jsme v autě. Baví mě třeba malování, zkoušel jsem dělat přijímačky na architekturu, tak jsem chodil na nějakej kurz. Určitě ve mně něco je, ale nejsem nějakej umělec. Spíš tak univerzálně zaměřenej. Ve spoustě věcí si myslím, že jsem trošku nadprůměrnej, ale nic tak nedělám do hloubky.
A jak to vnímáte? To že máte třeba talent něco vytvořit?
Každý se narodíme s nějakýma dispozicema. Jeden je vysokej, druhej je hubenej. To spousta lidí asi neovlivní, ale druzí zase ovlivní. Někdo se narodí se silnější kostrou, někdo má dispozice rychle běhat, někdo má dispozice absolutního sluchu. Takže každej má talenty různý, můžeme je rozvíjet. To je ta příroda, jak funguje, že. I zvířata je každý trošku jiný. A ti které se prosadí, ty přežijou.
Zažil jste někdy nějaké osobní zklamání, kdy jste si říkal, že jestli je bůh, tak by měl udělat to a on to neudělal?
Přiznám se že ne. Tady to je asi trošku mé povaze cizí. Jsem spíš takovej pozitivní člověk a i když třeba jsem zažil v životě hodně těžký chvíle, tak nakonec jsem rád, že jsem je zažil. Je to pro mě spíš zkušenost, takže určitě zklamání ani ne. Nejsen si vědomej toho, že by mě někdo nebo něco nebo bůh, na kterýho nevěřím, to mi přijde trošku nesmysl, že by zklamal.
A v životě se vám všechno daří, tak jak si přejete? Všechno jde podle vašich představ?
Ani zdaleka ne. Ani zdaleka ne, ale vždycky jsem překvapenej, nebo spíš zvědavej, co ten život přinese. Co mě čeká za dalším rohem. To člověk nikdy neví. Takže určitě se mi nedaří vše podle mých představ. Zažil jsem teďka, v posledních dvou třech letech hodně těžký chvíle, ale zase na druhou stranu jsem zažil spoustu strašně pěkných chvil. A jsem šťastnej, když to takhle řeknu.
V podstatě říkáte, že i v těch těžkých chvílích víte, že to zase půjde dál. Nebo kde se bere ta vaše víra, když se dostanete do úzkých, že to zase půjde? Nebo máte vůbec víru? Nějakou?
Tak přiznám se, že asi víru, jako to chápou lidé, v tom náboženským smyslu, že v něco věřím, tak asi nemám. Že bych v něco věřil. Já třeba věřím některým lidem, ale mám pocit, že to i křesťané věří některým lidem. Ale potom mají ještě tu svoji víru v Boha. Já nic takovýho jsem v sobě nenašel a v podstatě nemám ani po tom nějakou mezeru, která by mně chyběla. A říkal si, že to je něco, co mně chybí.
Jo. A ptal jsem se na to, že když se člověk dostane do úzkých, tak musí mít nějakou naději. V něco věřit, že to zase bude dobrý. To se ve vás bere jak? To myslíte, že to je přirozená součást každýho člověka, že věří, že zase to bude dobrý?
Myslím, že já, alespoň teda v poslední době, jsem dospěl trošku k tomu, že ty věci čím dál míň hodnotím, jako dobrý a špatný. Že v podstatě jsem zvědavej. I ty špatný věci, který lidi objektivně považují za špatný věci, tak si z nich můžu vzít něco dobrýho a je to třeba pro mě nová zkušenost. Zažije člověk nějaký nový vztah, zajímavou emoci o které říct, že je vyloženě špatná, to skoro ani nejde. Když vám někdo umře, tak člověk vzpomíná na toho druhýho člověka, na ten život, co s ním prožil. Když se vám skutečně nedaří, tak nevíte, co se ve vás děje. Jak na to reagujete. Jsou to zajímavý věci. Ale že bych řekl, že to jsou nějaký špatný, tragický věci, tak to mně ani nepřijde.
Takže se na to vlastně díváte jako křesťané?
Je to možný. Přiznám se, že tady v tomto je možná ta věc, že k podobnýmu pohledu lze úplně bez problému dospět, když se člověk dívá kolem sebe a když vnímá svět takovej, jakej je a nepřimýšlí si do něho ty věci, ve který by rád věřil.
Pingback: Hovory o ateismu se Slávkem Černým – část IV. | Občanské sdružení ateistů České republiky