Psychotropní látky: To co ukazuje boha uvnitř (díl 1.)

Autor | 29.11. 2013

Autor: Foxy

Na žádost mnoha lidí napsal Foxy delší článek o látkách, které mnohé kultury považují za posvátné a které jsou schopny vyvolat u člověka formativní spirituální a duchovní zážitky. Vzhledem k jeho délce a zajímavosti jsem jej rozdělil do 4 dílů. První díl se věnuje obecně tématu entheogenů a jejich vědeckému výzkumu. Další díly potom budou mapovat konkrétní látky a jejich použití právě v souvislost s náboženstvím.

/ Slávek Černý

Lopophora Wiliamsii

Peyotl byl v rituálním kontextu používán po tisíce let / zdroj: Wikipedia, Frank Vincentz

Co jsou to entheogeny

Slovo entheogen možno přeložit jako. „to co ukazuje boha uvnitř“. Také bývá interpretováno jako „probuzení vnitřního boha“. Je to přírodní psychotropní látka, používaná při náboženských nebo rituální obřadech. Entheogeny jsou zpravidla halucinogeny, a to halucinogeny psychedelické (psychedelický, z řeckého psyché = duše, mysl + delos = zjevnost, založeno na myšlence, že tyto látky zjevují skryté, ale reálné aspekty mysli).

V širším smyslu se dnes pojem entheogen používá pro jakékoliv psychotropní látky užívané za cílem sebepoznání či duchovního růstu, což je v moderním světě rozhodně častější, nežli tradiční rituální užívání.

 Výzkum Entheogenů

O moderní výzkum entheogenů se zásadně zasloužil Robert Gordon Wasson (22. září 1898 – 23. prosince 1986), americký spisovatel, bankéř a amatérský výzkumník. Pojem “amatérský výzkumník” dnes obvykle nabízí spíš negativní konotace (bádalík). Wasson však v rámci svého nezávislého výzkumu byl skutečným průkopníkem v oblastech ethnobotaniky, ethnomykologie, botaniky a antropologie.

Wasson se se svou ženou se vydal na expedici do Mexika za studiem rituálního užívání hub domorodými obyvateli. Stali se prvními bělochy, kteří byli připuštěni k mazatéckému rituálu s posvátnými houbami.

V roce 1957 na toto téma publikoval článek, kterým širší veřejnosti přinesl povědomí o existenci psychoaktivních hub. Do té doby byly kulty užívající psilocybinové houby jako entheogen považovány za vymýcené či neexistující a z nemnohých historických spisů se o nich vědělo jen velmi málo. Spolu s „otcem LSD“ Albertem Hofmannem byli také prvními bělochy, kteří získali vzorky dalšího mazatéckého halucinogenu. šalvěje divotvorné (Salvia divinorum). Tu identifikovali jako nový druh a začali s její kultivací mimo Mexiko.

Díky Wassonovi i Hofmannovi se slova entheogen a psychedelikum staly obecně známými pojmy. Víra v to, že správným použitím psychotropních látek je možno dosáhnout stavů, ve kterých je možné komunikovat s vyššími silami, věštit, léčit, nalézat určitou spirituální pravdu, je lidem vlastní už od pravěku.

Entheogeny byly používány všemi kulturami, které měly k těmto látkám alespoň nějaký přístup.Většina těchto praktik však byla rázně potlačena s příchodem monoteistických náboženství. Nezdařilo se to zcela. Některé tradice se přes veškeré pronásledování dodnes zachovaly u amazonských a afrických domorodých kmenů.

Nejznámější entheogeny

Jestliže má být psychotropní látka označena jako entheogen, je důležité aby byla použita právě za tímto účelem – při jiném použití/zneužití tu samou látku za entheogen označit nelze. Nejznámějšími entheogeny, kterým se budu podrobněji věnovat v dalších dílech, potom jsou:

  • ayahuasca
  • lysohlávky
  • peyotl
  • šalvěj divotvorná
  • durman a příbuzné solanecie
  • ibogain
  • muchomůrka červená
  • konopí
  • pepřovník opojný

11 thoughts on “Psychotropní látky: To co ukazuje boha uvnitř (díl 1.)

  1. Colombo

    Poznámka: jako Peyotl bylo označováno široké množství věcí, Mayové tak označovali toxické žáby, jejich olíznutím dosahovali podobného efektu.

  2. Foxy

    Zdravím!
    Tak nevím, peyotl mám asociován s kaktusy, o tom, že by stejným slovem byly označovány žabotiny nevím – ale to samozřejmě nic neznamená. Každopádně díky za info.

    Ovšem intoxikace by pak měla dosti odlišný průběh. Bufotenin není mescalin. Bufotenin má chemickou strukturou téměř identickou s lysohlávkovým psilocinem. Liší se pouze pozicí hydroxylové (-OH) skupiny na benzenovém jádře. Další podobnou látkou s ještě silnějšími účinky je 5-MeO-DMT, který se od bufoteninu liší jednou methylovou skupinou.

    U nás bylo olizování ropuch velká móda kolem roku 2007. Spíš jako recesi to rozšířili tuším že studenti VŠ z Jižních Čech. Ale bufotenin našich ropuch teda nic moc…
    (Bufotenin, známý také jako 5-hydroxy-N,N-dimethyltryptamin nebo dimethyl-serotonin, je příbuzný neurotransmiteru serotoninu.)
    Nejde totiž jen o samotný bufotenin, ale i o další látky, které se nalézají v obranném sekretu žab.
    Ten je skutečně určen na obranu před predátory, a tak může mít velmi nepříjemné následky pro tripuchtivého psychonauta. To může nastat, když místo ropuchy koloradské (se kterou žabolízačství začalo), oblaží svým jazykem příbuznou ropuchu velkou. Ta má ve svém sekretu dost specifického, srdce atakujícího steroidu, který z žabotripu udělá one way dead end street.

    Bufotenin není specifický pouze pro žáby. Byl nalezen například v muchomůrce porfyrové. Bufotenin obsahují i plody stromů rodu Anadenanthera, z jejichž semen domorodci z Amazonie vyrábějí halucinogenní drogu.
    Prášek z bobulí stromu Anadenanthera colubrina nazývjí “cebil” nebo “vilca”, pokud je ze stromu Anadenanthera peregrina, pak je to “yopo” a “cohoba”. Liší se obsahem vedlejších látek.
    Inkové prý měli na stejném základu připravovaný kouzelný nápoj, jehož prostřednictvím se spojovali se zlými duchy a mohli je ukecávat, aby zas tak moc neškodili.

    Ale to už je od “mescal buttons” dost daleko.
    Díky, hezký den!

  3. Pan Demie

    Možná, že se lízli kaktusem a ten jim, ve vidinách odskakujích, připomínal žábu.

  4. DarthZira

    Předpokládám tedy, že rulík je příbuzný durmanu. Stejně jako vraní oko nebo potměchuť.
    Ony se vůbec k tomuto “halucinování” dají používat taky další lilkovité, třeba plody brambor nebo i nezralá rajčata.
    Mimochodem – betel a koka patří botanicky přesně kam?
    A co jiné druhy muchomůrek než jenom ta červená? U těch je teda riziko, že pokud by někdo neodhadl dávku, tak by to mohlo mít velmi fatální následky.
    A už tu jednou byla zmínka o šantě kočičí, taky o myrze a samozřejmě za látky ovlivňující vědomí musíme považovat i tabák a alkohol.

  5. Jirka

    U toho betelu mě zaujalo, že se k němu přidává vápno (např. ze šnečích ulit). Vápno se používá i při přípravě cohoby. K čemu to tam asi slouží?

  6. Foxy

    Ahoj Ziro, kterážto Darthem jsi!

    Muchomůrky… tak jedovaté muchomůrky lze rozdělit na skupinu faloidní, smrtelně jedovaté muchomůrky hlíznatou (Amanita phalloides), jízlivou (Am. virosa) a zbělenou/jarní(Am. verna). Ty obsahují jako hlavní jedy amanitin α-ε.
    Amanitiny patří mezi vůbec nejsilnější jedy, se kterými se u hub můžeme setkat. Kam vlezou, tam blokují životně důležité procesy buněk. V prvé fázi otravy napadají trávicí trakt (gastrointestinální problémy), pak nastane zdánlivé uklidnění. Když pak začnou amanitin odbourávat játra a vyměšovat ledviny, zničí obojí a to je konec. Amanitin poškozuje buňky jater i ledvin blokováním ADP-ATP cyklu a pasivací některých enzymů blokuje polymerázy RNA.
    Tato skupina muchomůrek nemá psychotropní účinky. Pokud tedy nepočítám terminální prožitek umírání.
    Ani na sebevraždu to není, protože umírání je bolestivé a dlouhé, týden až 14 dní.

    Druhou skupinou jedovatých muchomůrek je skupina muskarinová. Muchomůrky této skupiny jsou zřejmě onou božskou sómou starých Indů. Patří sem hlavně muchomůrka červená (Am. muscarina), královská (Am regalis) a muchomůrka tygrovaná (Am. pantherina). Otravy těmito muchomůrkami bývají málokdy smrtelné, zato však dávají možnost prožít si fakt divoký a nepředvídatelný psychotrip.
    Jedem těchto rostlin je muskarin, psychotropní složkou je kyselina ibotenová a její derivát, prudce psychotropní muscimol.
    Podrobnější popis těchto psychotropních muchomůrek i popis intoxikací lze nalézt na stránkách Encyklopedie psychotropních rostlin:
    http://www.biotox.cz/enpsyro/ .
    Jsi vítána!
    (Pro plný přístup i do sekce popisů intoxikací je třeba jednoduchá registrace přes libovolný funkční mail – zaslání přístupového hesla, ochrana proti spamu).

  7. Foxy

    K tomu durmanu, rulíku, blínu atd… bacha na ně! Hrátky s nimi si mohou dovolit zkušené čarodějnice, ale rozhodně ne naivní experimentátoři!
    Varuji, varuji, varuji!
    – – –
    Durman i rulík obsahují látky dost jedovaté na to, aby mohly zabít. A to umírání může být docela kruté.
    Intoxikace dávkou nad 50 mg atropinu končí u dospělého většinou kómatem a respirační paralýzou. Poměrně často se však vyskytují jedinci mnohem citlivější, u nichž se kritické stavy objevují již po 1 mg atropinu. Předávkování atropinem způsobuje selhání dechových a srdečních funkcí.
    Durman a rulík ovšem neobsahují jen atropin. Skopolamin, další toxin těchto rostlin, je účinkem podobný atropinu, je však ještě asi pětkrát toxičtější. I skopolamin výrazně ohrožuje dýchací centrum.
    Neznamená to však, že tyto toxiny prostě utlumí činnost dechového centra a intoxikovaný rychle a bezproblémově usne spánkem věčným v příjemném opojení vyvolaném kombinací hypoxie a hyperkarbie. Řízení dechu je mnohem složitější, a odezva na otravu je proto též mnohem komplexnější.

    Dýchání, narozdíl třeba od srdečního tepu, není ovládáno čistě autonomním systémem. Je všeobecně známo, že bolest a emoce dýchání ovlivňují; musí tedy existovat aferentace (přenos nervových impulsů z receptorů do korových center mozku přes aferentní neboli dostředivá nervová vlákna) z limbického systému a hypothalamu k respiračním neuronům v mozkovém kmeni. Navíc, ačkoliv dýchání není primárně volní činností, lze vdech i výdech řídit ve velmi širokém rozsahu vůlí. Cesty volního řízení dýchání přicházejí do motorických neuronů inervujících respirační svaly z neokortexu a obcházejí neurony dechového centra v prodloužené míše. Díky tomu můžeme mluvit, zpívat, i třeba zatajit dech – ale přesto můžeme klidně usnout a spolehnout se na to, že dýchání bude i poté spolehlivě pokračovat.
    Má to ovšem své důsledky… Protože je automatické a volní řízení dýchání takto odděleno, může se stát, že je automatické řízení dechu blokováno a zůstane jen jeho kontrola vůlí.
    Tento klinický stav se nazývá Ondinina kletba. (Podle legendy byla Ondina vodní víla, která měla milého rodu lidského. Jak už to i v legendách bývá, milence poněkud nevěrného. Vílu to patřičně naštvalo, stěžovala si u svého vládce, a vílí král nevěrníka potrestal extra sofistikovaným prokletím, kterým mu odňal automatickou funkci dechu. V tomto stavu byl schopen přežít, jen pokud byl bdělý a soustředil se na to, že dýchat má. Dlouho s tím ten nešťastník bojoval, ale byl to boj předem prohraný. Nakonec, smrtelně unaven beznadějně marnou snahou alespoň chvilku ještě žít, usnul – a jeho dýchání se zastavilo.)

    Ale zpět k otravě rulíkem či durmanem.
    Obvykle to začíná zvláštním pocitem intoxikovaného, že když se nesoustředí na své dýchání, tak snad ani nedýchá. Nezůstane to však pouhým pocitem, rychle se to mění v drsnou skutečnost. Pokud se na dýchání cele nesoustředíš, skutečně dýchat přestáváš, tvé tělo postupně ztrácí schopnost dýchat samovolně, rozvíjí se postupná respirační paralýza. Docela hororový pocit. Jenomže ono se to ještě zhoršuje. Začínáš na tom být hůř a hůř, plynulost dýchání vázne i při maximální snaze o koncentraci, tvou mysl postupně plní mrazivý strach a tvé divoce bušící srdce začne svírat ledová hrůza. Tvé vědomí se začne trhat a postupně se propadáš do komatu…
    Opět tu vnější popis jen málo vystihuje skutečný prožitek umírajícího. Subjektivní vjem postupné paralysy dechového centra totiž může vypadat kupříkladu takto:
    – – –
    “S veškerými zbytky vůle se znovu snažím aspoň dýchat. Kupodivu to zase trochu funguje. Každý jednotlivý dech je ale samostatnou, obtížnou činností, na kterou se musím plně soustředit a která je čím dál víc narušována křečovitými stahy, které se teď začínají šířit celým tělem. Zarážející je, že ty vlny stupňujícího se vzepjetí tentokrát nejsou spojeny jen s prostou bolestí. Pocit z nich je náhle nesmírně silný a složitý. Je nový, nezařaditelný, není možno definovat zda slastný či strašný. Asi obojí najednou. Nemám čas se s tím moc zabývat, musím veškerou sílu věnovat na to, abych dýchal, dá to nevýslovnou námahu.
    Opět zjišťuji, že nedýchám. Znovu se pokouším vyrážet dech z plic, jednou, dvakrát, ještě trochu, ale ta šílená námaha za to ani nestojí. Je to škoda, vůbec ještě nechci odejít, nechci, ale tohle asi už je skutečný konec. Takovýhle tedy bude, zbytečný a hloupý… Ať si tedy přijde. Znovu začínám vnímat to vábivé, šalebné volání nevědomí… neee!!! Ne, já nechci umřít!.. Ještě ne… Ještě jednou se chabě pokusím přimět křečí zachvácené svaly k výdechu. Neposlouchají. Hrají si svou vlastní hru. Nejde to. Tak tohle už nezvládnu. Vzdávám to. Propouštím je ze své moci. Nemohu je dále tak trápit. Pociťuji náhle nesmírnou úlevu. Není to žádný prudký pád do nevědomí, spíš lehké, nenápadné noření se. Je to nečekaně, až hravě příjemné. S překvapivě nezúčastněným zájmem prohlížím své křečí vypjaté tělo, jako bych byl pouhým divákem tohoto podivného představení. Přitom vím, že je to blbost, nemohu přece pozorovat sám sebe jako v zrcadle, žádné tu není… Přesto se vidím, s náhle klidným, trochu zvědavým odstupem zaujatě studuji současně celek i detaily toho umírajícího těla, které se mě vlastně zas až tak moc netýká, nemusím přece s ním být plně ztotožněn, proč bych měl, co je mi po něm, jsem přeci zde, v bezpečí před vším, v onom tak zvláštně známém světě, kde vládne jen neskonalé moře blaženosti. Běžím k němu s osvobozující radostí, stále víc osvobozován s každým záškubem onoho těla, které se ve smrtelném zápasu s náhlou a nečekanou silou vzpíná vlnami čiré rozkoše. Ty vlny jsou stále silnější a důraznější, intensita slasti už dávno přesahuje jakoukoliv míru snesitelnosti. Nezbývá než vše odhodit a ztotožnit se s ní, jít jí v ústrety, splynout…”
    – – –
    Drsné?
    Jenomže subjektivní prožitek hluboké intoxikace rulíkem či durmanem je neskonale drsnější. Zapomeňte tu na nějaký ten oceán archetypálního blaha – protože na dně mysli každého z nás se skrývá i peklo té nejhlubší hrůzy.
    Vzhledem k obsahu atropinu a skopolaminu působí durman i rulík jako typický deliriogen – má intenzivní centrální anticholinergní účinek, který tak vede k výrazné kvalitativní poruše vědomí.
    Halucinogenní účinky, které se projevují v přechodu mezi vědomím a mimovědomím, se v odrazu hrůzy pomalého umírání mění ve strašlivý horrortrip, který svou silou přesahuje cokoliv, co si jen lze představit. Alkaloidy rulíku i durmanu jsou vysoce toxické a člověk v průběhu silnější intoxikace ztrácí všechen pojem o skutečnosti a postupně upadá do stavu podobnému těžkému alkoholickému deliriu. Hroutící se vědomí už nedokáže udržovat takovou malichernost, jako je dech… a to je konečná.
    Pokud to vše intoxikovaný přežije, většinou si toho moc konkrétního nepamatuje. Ale dotek čiré hrůzy nejhlubšího pekla už v něm zůstane napořád.
    Jenomže bez pomoci se těžké delirium mění v hluboké bezvědomí agonie. A nejhlubší peklo se stává jediným rozměrem existence, do které se umírající vědomí neodvolatelně uzavírá.
    – – –
    V případě hlubokého komatu je nutné nasadit umělé dýchání, aby se zabránilo neodvratné smrti.
    Je ovšem otázkou, pokud by někdo v té chvíli vůbec u tebe byl, zdali by ti v této situaci nějakou účinnou pomoc dokázal poskytnout…

  8. DarthZira

    Foxy – já to nepsala proto, že bych to mínila osobně zkoušet, ale že vím o tom, že třeba rulík (někdy i blín nebo potměchuť) byl obvyklou ingrediencí tzv. “čarodějnických mastí”, které způsobovaly halucinace. To teda vyzkoumali už v době osvícenectví, kdy z vědeckých důvodů jedné čarodějnici, dlící ve vězení, povolili vyrobit si podle svého tajného receptu čarodějnickou mast, ona se jí natřela a oni ji pozorovali, co se jako bude dít. Samozřejmě zjistili, že dotyčná nikam neodletěla ani na koštěti ani na vidlích (byť obě pomůcky jí v té cele taky nechali), ale že usnula jako špalek a tak jediné poněkud neobvyklé, co tehdy na ní vypozorovali, že měla asi dost neklidné sny, jelikož sebou všelijak zmítala, cosi nesrozumitleného vykřikovala atd., ale pochopitelně celu ani na okamžik neopustila. Když se probrala, tak jim samozřejmě barvitě vylíčila, kterak byla na sabatu a co všechno (včetně obcování se Satanem v podobě kozla apod.) tam vyváděla, ovšem oni měli nezvratný důkaz, že celou tu dobu byla houby a ne na sabatu, ale ležela zamčená ve vězení. Tak z toho ti rozumnější už tehdy usoudili, že žádné sabaty a obcování s ďábly reálně neexistují, že si to pouze po požití nějakých rostlin ty ženy vybájí ve své fantazii (slova jako halucinace, psychedelický, změněný stav vědomí apod. tehdy ještě neznali) a že tedy trestat někoho za domnělé “čarování” je naprostá blbost.

    Pokud jde o ty muchomůrky, tak to vím, že jejich jedy jsou dvou dosti odlišných druhů – a že otrava hlíznatou, jízlivou nebo tou třetí (je to ta stejná, které se taky říká “citrónová”?) je v zásadě fatální záležitostí, že většinou první závažnější příznaky otravy se projevují tehdy, když už je na záchranu života docela pozdě. Zato muchomůrka tygrovaná tak nebezpečná není – jsem četla detektivku, kde kdosi propašoval mykologovi do košíku bedlu, do které injekční stříkačkou píchl extrakt z muchomůrky tygrované, a ten někdo vůbec neměl v úmyslu dotyčného zabít, ale chtěl ho veřejně zesměšnit, že mykolog se otrávil houbama, proto volil právě tu tygrovanou, aby byla co největší jistota, že to dotyčný přežije.
    S tou královskou úplně nevím – buď musejí být dva druhy, kterým se říká “muchomůrka královská”, jelikož ta jedna královská je jedlá a dokonce se tvrdí, že je to jedna z nejkvalitnějších a chuťově nejlepších hub vůbec, kam se na ni hrabe pravý hřib nebo třeba bedla – a nebo to s ní může být jako s hřibem satanem, že po tepelné úpravě je neškodná a naopak k jídlu dobrá. Ona bedla je mykologicky vzato taky druh muchomůrky, stejně jako masák (myslím, že ofiko je to muchomůrka růžovějící nebo tak nějak), takže tím pádem u nás v lesích existují vlastně tři jedlé muchomůrky a ten zbytek je jedovatý, ovšem u té královské bych to asi radši moc neriskovala, ona je té tygrované totiž strašně podobná, což asi vidina zajímavého kulinářského zážitku za bolebřich a pumpování žaludku moc nestojí.

  9. Foxy

    Ahoj!
    To vím (teda předpokládám), že do durmanorulíkoblínových úletů nepůjdeš, ale lidí, schopných se pustit do divokých experimentů je množství rozhodně větší než malé. Varování nikdy není dost, a zde je zcela na místě.
    – – –
    Muchomůrka císařská je vynikající jedlá, dnes ovšem přísně chráněná houba. Muchomůrka královská je hnědá varianta červené muchomůrky a je stejně prudce psychotropní jako ona pohádková muchomůrka červená. Jsou to zcela rozdílné druhy.
    Popisy intoxikace červenou/královskou muchomůrkou (včetně popisu intoxikace mé) je na výše zmíněných stránkách Enpsyro. Nevím, zda by mělo smysl zaplevelovat to tu mými rozsáhlými výplky.

    Muchomůrka citronová byla i mykology zaměňována za muchomůrky faloidní, proto ve starších pracích i atlasech byla popisována jako smrtelnš jedovatá. Dnes byla přeřazena mezi houby pouze nejedlé.

    Faloidní muchomůrky (plus čepičatky i pavučinec plyšový) je třeba v zájmu vlastního života i života blízkých bezpečně znát! Chutí zde nelze poznat vůbec nic! Otrávení tvrdili, že není lahodnější houby, než právě ona kletá muchomůrka hlíznatá (zelená).
    – – –
    Mé doporučení platí i pro Jirku, v příslušné sekci je na Enpsyro popsáno i proč teda onen přídavek vápna k betelovému či kokovému bagu pro žvýkání.
    Samozřejmě, mohu to přenést i sem, pokud budu vědět, pokusím se odpovědět na cokoliv.

    (A pokud vědět nebudu, tak si něco, pokud možno roztomilého, vymyslím 🙂 🙂 🙂 )

  10. DarthZira

    Foxy – těšíme se na Tvé další články, je to opravdu zajímavé.

    A až je budeš zpracovávat, rozhodně podrobnostmi nešetři!
    Mně nedělá problém číst dlouhé texty, řekla bych, že většině zde přítomných ateistů taky ani náhodou a hlupáky tím možná aspoň odradíme od toho, aby nám sem lezli a zaplevelovali diskusi hloupostmi 🙂

  11. Hosamen

    Foxy (29.11. 2013 | 11:38) napsal:

    Zdravím!
    Tak nevím, peyotl mám asociován s kaktusy, o tom, že by stejným slovem byly označovány žabotiny nevím – ale to samozřejmě nic neznamená.

    Pokud vím, indiánští kněží používali kaktusy s obsahem mezkalinu, který je halucenogenní. V tom případě by peyotl byl po chemické stránce mezkalin.

Komentáře nejsou povoleny.