O svobodné vůli: vyvrácení jedné iluze

Autor | 07.03. 2014
Skoro pravoúhlá kompozice - Hanuš Lamr / www.hanuslamr.cz

Skoro pravoúhlá kompozice - Hanuš Lamr / www.hanuslamr.cz

V mnoha situacích se rozhodujeme a naše rozhodnutí mají vliv jak na nás, tak na svět kolem nás. Třeba zrovna předevčírem večer jsem se rozhodl pít alkohol a to ovlivnilo nejen moje chování, ale taky hodně dalších věcí o kterých raději pomlčím. Každé naše rozhodnutí je ovlivněno právě dvěma věcmi. Tím kým jsme a vnějšími okolnostmi.

To kým jsme je to, co považujeme za svou osobnost. Je to náš mozek, náš životní příběh, možná i naše tělo. Vše ostatní jsou vnější okolnosti. Je celkem jedno, kde přesně tu hranici nakreslíme a co budeme považovat za naši část. Je noha součástí naší osobnosti? Ano? I když je umělá? Ať už si na to odpovíme jakkoliv, tak ji zařadíme do jedné z těchto dvou kategorií. O třetí možnosti nevím.

V okamžiku jakéhokoliv našeho rozhodnutí potom nejsme schopni ovlivnit ani naši osobnost, ani vnější okolnosti. Obě dvě věci jsou výsledkem minulosti, kterou už nijak nemůžeme změnit. Ta je pevně daná. Neexistuje žádný třetí faktor, který by naše rozhodnutí mohl ovlivnit. Jistě můžeme něco výše popsaného označit jako svobodnou vůli. Pokud ji tam někdo chce vidět, proč ne. Pro popis naší fyzikální reality ten pojem ale nepotřebujeme. Místo aby věci objasňoval, tak je spíš zatemňuje a komplikuje.

K námitkám. První námitkou proti výše uvedené úvaze může být faktor náhody. Pokud předpokládáme existenci nějaké fundamentální náhody, tak je to třetí faktor, který může ovlivnit nějakým způsobem naše rozhodnutí. Už z definice náhody ale na výsledek tohoto rozhodnutí nebudeme mít žádný vliv. Takže prostor pro svobodnou vůli tu také nenajdeme, pokud ji s tou náhodou přímo neztotožníme.

Druhou námitkou může být existence nějaké nemateriální duše. Pokud na chvíli připustím její existenci, tak ale zjistím, že si nijak nepomůžeme. Ta duše je buď součástí naší osobnosti, nebo je to další vnější faktor. V obou případech je to něco, co je v tomto okamžiku dané a co nejsme schopni nijak ovlivnit. Podle toho, jaký z náboženských dualistických konceptů zvolíme, může být duše výslednice našich činů v minulých životech nebo nám ji třeba mohl vdechnout bůh. Ve výsledku je to jedno a duše nám v hledání existence pojmu svobodné vůle nijak nepomůže.

Třetí námitkou věřících může být, že nám svobodnou vůli daroval bůh. Pokud nám tím daroval schopnost se rozhodovat, potom nemám námitek. Rozhodovat se skutečně můžeme. Je ale dobré si uvědomit, že rozhodovat se mohou i zvířata a počítače. Rozhodují se na základě zcela stejných věcí jako my: na základě toho kým jsou a na základě vnějších okolností – vstupů. Je-li toto darovaná svobodná vůle, potom takovou svobodnou vůli má i kalkulačka.

39 thoughts on “O svobodné vůli: vyvrácení jedné iluze

  1. Ondřej Havlíček

    Já takhle vyvracel svobodnou vůli v eseji na úvodním kurzu do filosofie na ekonomce. Pak jsem zjistil, že to je trochu složitější a napsal o tom diplomku.
    Pro začátek: když něco vyvracíte, definujte to neprve, ať přesně víme, co že to neexistuje. Pak řekněte, zda někdo něco tak definovaného (a vyvráceného) má nějakou relevanci ke skutečnému světu, chování lidí, morální odpovědnosti apod, protože jinak je tak definovaný koncept zbytečné vůbec řešit.

  2. slavek

    Tak já existenci určitým způsobem definované vůle připouštím. Článek se dá přece pochopit i tak, že vymezuje prostor, jak může ta svobodná vůle vypadat.

    Jinak to co píšeš, tak by vyžadovalo daleko větší formát. Já původně chtěl napsat jen 4 odstavečky.

  3. slavek

    Ještě prozradím tajemství. Ten článek jsem napsal hlavně proto, abych mohl zveřejnit tu super fotku. 🙂

  4. Michal Hanko

    Ondro, a tak řekni nám, jak tedy svobodnou vůli chápeš, aby ten pojem měl smysl! Jak ji definuješ tak, aby vůbec byla relevantní otázka, ZDA takto definovanou svobodnou vůli máme nebo ne?

    Já si např. umím představit definici: svobodná vůle je schopnost myslet. Orientovat se ve světě, zvážit mě dostupné okolnosti, a na základě toho pak přizpůsobit své jednání za účelem optimálního dosažení mých cílů.

    Pak je ovšem evidentní, že takto definovanou svobodnou vůli máme, a současně takto definovaná svobodná vůle není to, co pod tím pojmem intuitivně rozumíme (tedy, že se každý z nás mohl rozhodnout i jinak, než se v reálu rozhodl. Tento koncept je sice intuitivně jasný, a pro naši mysl přirozený, ale bohužel nesmyslný. NEMŮŽEME se rozhodnout jinak, a svobodná vůle V TOMTO smyslu opravdu neexistuje, což IMHO JE paradoxní, kontraintuitivní a pro mnohé těžko uvěřitelný výsledek.)

  5. Kojot

    Toto uspokojivě vyřešil už na konci 18. století Kant. Svobodnou vůli nelze dokázat (spekulativně ani empiricky), ale lze ji zakoušet (což není důkaz) a lze ji postulovat jako etické východisko (což taky není důkaz).

  6. Kojot

    BTW: Nazvat krátký článek na závažné filosofické téma “O svobodné vůli: vyvrácení jedné iluze” mi připadá trochu chucpe.

  7. Michal Hanko

    Kojote, zde má IMHO pravdu Ondra Havlíček. Opravdu bychom měli nejdřív říct, o čem se tu bavíme. Musíme ten pojem definovat.

    Já tvrdím, že to, co intuitivně rozumíme pod pojmem svobodné vůle, je v podstatě nonsens, a nejen že “to” nemáme, ale navíc vůbec není myslitelné, že bychom “to” měli. Je to prostě velice působivá iluze.

  8. Kojot

    @Michal Hanko: Vždy je dobré ujasnit si, o čem se bavíme. Nicméně pokud jde o všechny možné aspekty svobodné vůle, tak to opravdu už uspokojivě vyřešil v 18. století Kant. Pokud jde o svobodnou vůli jako iluzi, tak to vlastně vyřešil už Spinoza, Kant tomu jenom dodal praktický rozměr pokud jde o etiku. Prostě se tu objevuje objevné a navíc už hodně dávno objevené a mnohem důkladněji promyšlené. Srovnal bych to třeba s článkem, v němž, a v diskusi pod ním, by byla s velkou slávou “objevována” klasická mechanika… 😉

  9. petr

    kojot: jde o to, čemu říkáte uspokojivě 🙂 pokud máte na mysli elegantně, tak s tím potom souhlasím, nicméně mne osobně jsou sympatické spíše přístupy některých představitelů analytické filosofie a filosofie evidence (jako třeba G. E. Moora) a to nejen k otázce tzv. antinomií (jako je svoboda vůle), ale i k dalším jako existence věcí v prostoru apod. (G.E. Moore: Defence of common sense)

  10. Slávek ČernýSlávek Post author

    Kojot: “Toto uspokojivě vyřešil už na konci 18. století Kant. Svobodnou vůli nelze dokázat (spekulativně ani empiricky), ale lze ji zakoušet (což není důkaz) a lze ji postulovat jako etické východisko (což taky není důkaz).”

    Souhlas. Iluzi svobodné vůle skutečně máme a je to poměrně silný pocit, který cítíme. Jinak postulovaná svobodná vůle by mě zajímala. Lze ji postulovat tak, že to bude odpovídat pozorování a zároveň to bude vnitřně konzistentní hypotéza? Nějaké styčné body s tím, jak je obvykle chápaná by potom byly jako bonus.

    Kojot: “Nazvat krátký článek na závažné filosofické téma „O svobodné vůli: vyvrácení jedné iluze“ mi připadá trochu chucpe.”

    Já bych to spíš nazval jako “velkohubost” nebo tak něco. Nechápu to jako článek na filosofické téma, ale jako takové “selské domácí filosofování”. 🙂

  11. petr

    Existují ovšem filosofové, který zakoušení (jistotu v podobě něčeho co je evidentní) za důkaz ve své podstatě považují. Např. shora zmiňovaný Moore za důkaz existence věcí v prostoru považuje zvednutí obou rukou. Všechny podmínky přísného důkazu jsou dle něj údajně splněny. Závěr není identický ani s jednou premisou důkazu. Závěr skutečně vyplývá z premis. A třetí podmínka, že uvedené premisy Moore ví, jsou ospravedlněni tím, že je absurdní o nich pochybovat.

    Já bych k tomu měl jednu jedovatou teistickou připomínku, ale pokud tuto argumentaci přijmeme (a při běžném “selském filosofování” jí přijímáme), pak argumentace existencí svobodné vůle je v podstatě analogická.

  12. petr

    Slávek: Kant o ILUZI svobodné vůle určitě nehovořil. Hovořil o tom, že svobodná vůle je transcendentální, to znamená předcházející našemu poznání. O její existenci či neexistenci nemůžeme z hlediska rozumového poznání vůbec nic říct, protože ke každé tezi můžeme přiřadit tezi opačnou, stejně relevantní. (tedy nemůžeme říct nic o tom zda je, ani nic o tom, zda není).

  13. Kojot

    Ano, je to, jak píše Petr. Nicméně samozřejmě Kant reaguje na dobovou diskusi k tomuto tématu, kam patří ten Spinoza.
    Pokud jde o postulování svobodné vůle jako požadavku tzv. praktického rozumu (tedy možnost svobody), pak to není míněno jako hypotéza. Kant si klade otázku Co mohu vědět?, a na ni odpovídá, že záležitost svobodné vůle je mimo možnosti racionálního poznání. Pak si klade otázku Co mám činit?, a na tuto otázku nelze hledat odpověď (byla by vlastně nesmyslná), pokud nepostulujeme svobodnou vůli. Nicméně se tím nerozšiřuje naše teoretické poznání.

  14. Kojot

    Jo, ad G. E. Moore: Jako provokace je to dobré, ale zdá se mi, že to není správná cesta. Filosofie by neměla věci komplikovat, to je pravda, ale ani zjednodušovat, měla by zpřesňovat.

  15. Kojot

    Ještě k Slávkovi: Proč Kant postuluje svobodnou vůli i když o ní nemůžeme mít žádné teoretické poznání. Přírodní vědy vycházejí z nedokazatelného přesvědčení, že svět objektivně existuje, funguje v něm kauzalita atd. Je to veskrze rozumný předpoklad, ale ale nikoli vědecký fakt. Stejně tak Kantova etika staví na nedokazatelném přesvědčení, že jsme schopni se rozhodovat, tedy máme svobodnou vůli. Ani to není vědecký fakt, ale pro etiku je to stejně nutný předpoklad jako objektivně existující svět pro přírodní vědy. Podstatné je vědět, co je co, tedy co je poznatek, co je předpoklad atd., a neplést to dohromady.

  16. Medea

    Kojot napísal: “Podstatné je vědět, co je co, tedy co je poznatek, co je předpoklad atd., a neplést to dohromady.”

    No, pokiaľ si explikujeme poznanie ako odôvodnenú pravdivú vieru, tak potom by aj odôvodnený pravdivý predpoklad mohol byť poznatkom (teda nepotrebujeme absolútnu istotu, len nejaké prijateľné epistemické odôvodnenie daného predpokladu, jeho pravdivosť a presvedčenie o jeho pravdivosti) 🙂

    P.S.:
    Ak niekto trpí alergiou na slovo “viera”, nech si ho nahradí slovom “presvedčenie” 😉

  17. petr

    medea: nahrazovat pojem “víra” pojmem “přesvědčení” je matoucí. “Víra” v původním slova smyslu znamená spíše “jistotu”. O řadě věcí jsme si jisti, nejsme o nich pouze přesvědčeni, přestože o nich přísně a skepticky vzato nemůžeme nic racionálně pravdivého povědět:

    http://nb.vse.cz/kfil/elogos/student/murin3.pdf

  18. Medea

    “„Víra“ v původním slova smyslu znamená spíše „jistotu“.”

    Peter, neznamená. Niektorým veciam môžem veriť viac, iným menej.

  19. Colombo

    Přírodní vědy vycházejí z nedokazatelného přesvědčení, že svět objektivně existuje, funguje v něm kauzalita atd. Je to veskrze rozumný předpoklad, ale ale nikoli vědecký fakt.

    ažnatožeexistujímodelytohokdytytopředpokladyneplatíaukázalosežetytopředpokladynásněkamposunujíergojsouvtommodelovacímpohledusprávnější

  20. Ondřej Havlíček

    Na krátkém prostoru tohle není možné řešit, tak stručně plus odkazy dále:
    Kant o svobodné vůli mluví hodně, nevím, zda jí někde pořádně definuje, ale celkově mi to přišlo spíš neuspokojivé..
    Jsou dva typy definic, tedy kritérií na to, co lze považovat za svobodné akce:

    Mě přijdou rozumnější kompatibilistické přístupy: “any intentional action performed on the basis of informed, rational deliberation by a sane person in the absence of compulsion and coercion is a free action even if the action was deterministically caused.” (http://www.freewillandscience.com/FW_Lexicon.pdf) (tohle kalkulačka nesplňuje, btw;-))
    Inkompatibilisté požadují podmínku “ability to do otherwise” *v naprosto přesně stejných okolnostech*, což mi přijde jako protiinutitivní a nadpřirozený nesmysl. Pokud jsem se rozhodl nějak rozumně, tak mé rozhodnutí v dané situaci prostě nemohlo být jiné, bylo zapříčiněné mými důvody a externími okolnostmi. Asi nechceme, aby se děly takové věci, že bysme se v nějaké situaci rozhodli k nějaké akci a pak naše ruce najednou indeterministicky udělaly něco jiného. Podle mne determinismus ve skutečnosti je intuitivně v souladu s našimi intuicemi svobody a odpovědnosti. Jaké jsou skutečně lidové intuice se teď řeší v experimentální filosofii, google: Eddy Nahmias. Zdá se, že to co lidem vadí je když něco “obejde” jejich rozhodování, někdo je k něčemu donutí apod.

    Druhá otázka je relevance toho teoretického konceptu k realitě. Obecně se bere za to, že SV je to, co musíme mít, abysme mohli být považováni za morálně odpovědné za danou akci. A nestačí jen odšrtnout si nějaký checklist kritérií a říct, “ok, tak za tohle jsi zodpovědný”, koho zajímá nějaký metafyzický fakt odpovědnosti, musí to i mít reálné důsledky, automaticky fungovat ve společnosti. To jsou kompatibilistické a čistě naturalistické “pragmaticko-sentimentalistické” přístupy, autoři jako P.F.Strawson, D.Dennett, P.Pettit, M.Sie.. Další přístupy viz třeba http://plato.stanford.edu/entries/compatibilism/

    Co jsem k tomu napsal já česky, diplomka a jeden paper, světová literatura samozřejmě nabízí mnohem více: http://www.ondrejhavlicek.com/topics/free-will-svobodna-vule/

    Ad knowledge jako justified true belief: belief se skutečně spíše překládá jako “přesvědčení” a ne “víra” (to je spíš faith), přesvědčení je obecné, prostě vše, o čem si myslíme, že nějak je. Ale tuhle definici poznání rozmetal Gettier a dnes už se nebere moc vážně.

  21. Slávek ČernýSlávek Post author

    Ondřeji, díky za skvělé doplnění a rozšíření článku. Třeba Dennettův koncept svobodné vůle znám. osobně se mi příliš nelíbí, ale asi to už je skutečně o osobních preferencích. Mně to přijde dost často o takové té sentimentální a setrvačné snaze ten pojem zachovat. Ale i to tvoje pojetí je celkem rozumné a docela konzistentní.

    Na druhou stranu si myslím, že by podle toho přístupu už mohli mít svobodnou vůli některé známé algoritmy a tedy by už dnes nebyla výhradou živých tvorů.

  22. Medea

    Ondřej Havlíček napísal: “Ad knowledge jako justified true belief: belief se skutečně spíše překládá jako „přesvědčení“ a ne „víra“ (to je spíš faith), přesvědčení je obecné, prostě vše, o čem si myslíme, že nějak je.”

    “Belief” je viera vo všeobecnosti (“veriť, že Zem je guľatá”, “veriť, že π je iracionálne číslo”).
    “Faith” obvykle označuje náboženskú vieru.

    Podľa mňa je vhodnejšie prekladať “belief” ako “viera”. Pretože sa odvodené podstatné meno “believer” používa aj na označenie nábožensky veriaceho. Inak vo filozofických textoch som sa stretla s oboma prekladmi, teda aj s prekladom “viera” aj s prekladom “presvedčenie”.

    Viera (belief) patrí aj medzi centrálne pojmy analytickej epistemológie. V analytickej epistemológii sa termínom “viera” bežne označuje propozičný postoj subjektu k pravdivosti propozície, teda “veriť” = “považovať za pravdivé”: “subjekt S verí, že propozícia P” = “S považuje P za pravdivú”. V tomto zmysle napr. verím, že moja káva je horúca, verím, že v chladničke mám mlieko, verím, že Aristoteles zomrel pred viac ako dvetisíc rokmi, verím, že π je iracionálne číslo, verím, že Zem je guľatá s presnosťou lepšou než jedno percento.

    Ondřej Havlíček napísal: “knowledge jako justified true belief … Ale tuhle definici poznání rozmetal Gettier a dnes už se nebere moc vážně.”

    Nemám dojem, že by ju “rozmetal”, skôr zrelativizoval tú odôvodnenosť.

  23. Medea

    Slovníkový význam “belief” a “faith”:

    belief:
    : a feeling of being sure that someone or something exists or that something is true
    : a feeling that something is good, right, or valuable
    : a feeling of trust in the worth or ability of someone

    faith:
    : strong belief or trust in someone or something
    : belief in the existence of God : strong religious feelings or beliefs
    : a system of religious beliefs

  24. Jakub M.

    Na začátek, když byla v článku zmíněna ta náhoda, jedna pozvánka: http://files.pratelefilosofie.cz/200000061-d73c3d9310/Seminar_O%20nahode.pdf

    Jinak, co se týče SV: jsem sice stále víceméně jejím zastáncem, nicméně uznávám že argumenty pro kompatibilismus jsou silné a zatím se mi je nepodařilo vyvrátit. Alespoň pokud postupujeme tak, že pojímáme svobodnou vůli jako určitou teoretickou entitu, jíž zavádíme z určitých důvodů a tyto důvody prověřujeme occamovou břitvou. Zde jsem opravdu zatím nedokázal formulovat spolehlivý důvod, který by occamovce odolal. Tak se mi třeba zdá molinistický “determinismus okolností” jako vážný argument proti svobodě. Nebo Mirkův “modální” determinismus, což je v podstatě něco podobného: http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/modalni-determinismus-mirka-dockala.html
    Každopádně, pokud determinismus platí, tak zcela jistě ne determinismus fyzikálně-neuronální povahy. Na úrovni neuronů totiž např. neexistuje žádná “pravda”.

  25. Jakub M.

    Jinak jen předběžné info: o determinismu (a svobodě) chystám seminář v Brně 17.5.2014

  26. Jirka318

    Colombo:
    Přírodní vědy vycházejí z nedokazatelného přesvědčení, že svět objektivně existuje (…)

    Jirka318: Já se domnívám, že přírodní vědy vůbec z tohoto předpokladu vycházet nemusejí. Jaký by byl rozdíl mezi reálným světem a dokonale nasimulovaným matrixem? Mám za to, že přírodní zákony by platily v obou bez ohledu na reálnost/nereálnost.

    Colombo: (…) funguje v něm kauzalita atd.

    Jirka318: To by přece ověřit šlo. Stačilo by najít jediný příklad, kdy nějaký jev nemá příčiny nebo následky. (teoreticky krom Velkého třesku mě nic takového nenapadá. A to ještě nevíme, zda Velkému třesku opravdu něco nepředcházelo – například předchozí generace vesmíru.)

  27. LUF

    Četl jsem jen první příspěvek od Ondřeje Havlíčka a dávám mu za pravdu. Abychom se mohli bavit o svobodné vůli, musíme definovat – co musí být jaké, abychom mohli říci, že vůle je svobodná? Mám pocit, že jakákoli definice již zahrnuje představu nějakého mechanizmu, který již svobodu vylučuje.

    To, že svobodná vůle je iluze, se dá ukázat na řadě příkladů ale je zbytečné je uvádět. Stačí přijmout experimentální poznatek, že mozek rozhodne prokazatelně dříve, než si člověk své rozhodnutí uvědomí. Pokud se jenom dozvídáme výsledky nevědomé “výpočetní” operace, v čem by ta svoboda měla spočívat?

    Jiná zajímavá otázka je, jak je to se subjektivním pocitem vědomí, který počítače nemají? …

  28. Colombo

    Jirka318: to byla citace kojota, můj je ten text podtím

  29. Medea

    LUF napísal: “Stačí přijmout experimentální poznatek, že mozek rozhodne prokazatelně dříve, než si člověk své rozhodnutí uvědomí. Pokud se jenom dozvídáme výsledky nevědomé „výpočetní“ operace, v čem by ta svoboda měla spočívat?”

    Nevedomé rozhodnutia: http://www.youtube.com/watch?v=N6S9OidmNZM

    LUF napísal: “Jiná zajímavá otázka je, jak je to se subjektivním pocitem vědomí, který počítače nemají?”

    Tak napr. funkcionalisti veria, že akákoľvek realizácia dostatočne komplexného abstraktného stroja (alebo programu) s diskrétnymi stavmi, bude mať vedomie, teda nezáleží na tom, či ten stroj bude realizovaný mozgom, taveným syrom alebo polovodičmi, bez ohľadu na materiál bude mať vedomie.

  30. Medea

    Mne sa javí koncept “slobodnej vôle” ako zastaralý a neužitočný. “Liberum arbitrium” sa pekne vyníma v teologických traktátoch (a otázka jej zlučiteľnosti s niektorými Božími atribútmi je súčasťou zábavných hlavolamov :)), ale vo filozofii mysle na mňa pôsobí anachronicky. Môžeme si vybrať nejakú dispozičnú vlastnosť človeka a označiť ju nálepkou “slobodna vôľa”, ale čo s tým?

  31. Medea

    Človek sa nejako rozhoduje, má “vôľu”, ale načo ešte k rozhodnutiam alebo vôli pridávať prívlastok “slobodný”? Nebolo by vhodnejšie zamerať sa na prívlastky: “dobrovoľný”, “informovaný”, “racionálny”, “logický”, “inštinktívny”, … a ich negácie?

  32. Jakub M.

    Myslím, že ještě před lámáním si hlavy nad svobodnou vůlí je třeba se bavit o tom, co je to vůle a zda vůbec něco takového existuje, resp. jaké důvody k jejímu zavedení máme …

Komentáře nejsou povoleny.