Ukradená paměť

Internet teď každou chvíli zaplavují záběry a fotografie muslimských ničitelů památek. Jeden za druhým mizejí nejen kostely ale i sochy z doby starověké Mezopotámie. Hordy vousatých tupohlavů vrhajících se s kladivy do muzeí a galerií starověkého umění nás děsí podobně, jako chování Talibanu, když v roce 2001 jeho monokulturalisté odstřelili sochy známé jako Buddhové z Bamjánu. Je pro nás nepochopitelné nejen to, že to dělají ale i proč to dělají. Jistě v každé válce jsou ztracena a zničena umělecká díla, jenže tady postupuje ničení zcela záměrně. Je v tom něco víc, než pouhá nenávist k zobrazování lidí. Možná by našemu pochopení prospěla malá exkurze do vlastní historie.

O evropské kultuře se často mluví jako o křesťanské a já těmto prohlášením vždy oponuji. Evropa se totiž stala křesťanskou tím, že křesťané provedli celé evropské kultuře rozsáhlou lobotomii. Ten příběh začíná už samotným vzestupem křesťanství. U mnohých „učitelů církve“ z těchto počátků čteme mezi zdůvodněními jejich svatosti to, že zničili mnoho pohanských chrámů.

Měli bycho si ujasnit, že tito lidé žili v antice. Chrámy o kterých se tu mluví nebyly žádné domečky z hlíny, byly to mramorové stavby vrcholné antiky. Zničené modly byly sochy od významných antických umělců. K takto opěvovaným ničitelům patřil například svatý Mikuláš z Myry, což ostatně znázorňuje i čert u jeho nohou. To že tolik významných uměleckých soch z doby starověkého Řecka a Říma nemá  hlavu, nos a končetiny vůbec není náhoda.

Svatý Emilián s pomocníky ničí antické sochy.

Také zničení Alexandrijské knihovny davem křesťanů vyslaných patriarchou Theofilem v roce 391, nebyl žádný náhodný exces, ale důsledek systematického ničení antické kulturní tradice. Podstatná část knihovny se totiž nacházela v Serapeu – svatyni boha Serapise .

Křesťané nepostupovali podle nějakých náhodných výbuchů vzteku proti jiným kultům. V té době už bylo křesťanství politicky protěžovaným náboženstvím v Římské říši a císař Theodosius I. zakázal vstup do pohanských chrámů. Ničení starých svatyň a napadání jiných náboženských skupin křesťany bylo plánované. Jen prostřednictvím politických výnosů a perzekucí získalo křesťanství přednost před starými i novými kulty jako byl právě kult boha Serapise nebo boha Mithry. Ničitelé v této době už samozřejmě nebyli trestáni.

Hlava sochy bohyně Afrodity. Podobných hlav soch s vysekanými kříži, uraženými nosy známe poměrně mnoho.

Křesťané se dodnes snaží vykládat historii tím způsobem, že křesťanství bojovalo jako minorita proti dominantnímu pohanství. Ve skutečnosti před oficiálním uznáním křesťanství za povolené náboženství v Římské říši omezovalo jejich působení v podstatě na výtržnosti nemálo podobné tomu, co vidíme dnes na předměstích Paříže. Skutečný vzestup křesťanství a přímý boj s předešlými kulty začal až ruku v ruce se státní mocí a provázelo ho ničení, perzekuce a teror.

Křesťané pád antiky nezpůsobili, ale mají podíl na zničení velké části její vzdělanosti a umění. Podstatná na této historické epizodě je zrada elit, které se spojily proti vlastní kultuře s jejími nepřáteli.

Stejným způsobem pokračovalo ničení i později v odlehlých zemích, kam bylo křesťanství často šířeno bojem. I tam jako první vždy zrazovali příslušníci vládnoucích vrstev, kterým změna vyznání slibovala rychlý postup na společenském žebříčku. Christianizace  severní Evropy byla nejen sérií nekonečných válek mezi pohanskými a křesťanskými vládci ale také dobou, kdy byla vymazávána lidská paměť. Všechno pohanské zmizelo, nebo bylo překryto nějakou křesťanskou historkou, často velmi pochybné úrovně.

Jak to bylo u nás? Úplně stejné. Nevěříte? Zkuste si někdy pustit pořad Toulavá kamera, nebo něco podobného typu a možná budete žasnout, kolik toho v Čechách mají na svědomí čerti. Tu čert stavěl most, stůl, tam vyryl brázdu, tam po něm pojmenovali  skálu (hned několikrát)… Člověk by si skoro myslel, že tu musí někde být hlavní vstup do pekla.

Skutečnost je samozřejmě jednodušší. Všude, kde se původní náboženství vázalo k nějakému přírodnímu objektu, který nebylo ve finančních možnostech církve zničit, překryla katolická propaganda starší pověsti vlastní historkou a aby lidé náhodou nepokračovali v uctívání, dala celé dílo do kompetence čertů.

Proto máme nakonec namísto místních pověstí jen sbírku čertovských povídaček, které si jsou podobné, jako kdyby byly napsány přes kopírák.

Smysl toho všichni vidíme – křesťanská Evropa, Latinská Amerika, Jižní Amerika… Křesťanství stojí na lži, a proto se snaží přemazat původní tradice a předělat svět včetně historie tak, aby odpovídal jejich mytologii. Většinou to znamená opravdu hodně toho zničit. V ničení indiánských kultur Střední a Jižní Ameriky byli křesťanští konkvistadoři tak důslední, že máme například jen čtyři Mayské kodexy. Ano čtyři knihy z celé jedné indiánské civilizace.

Celý prostor v němž bylo křesťanství (zvláště pak katolicismus) dominantní, byl přerubán a zbaven paměti, aby se zdálo že vše vytvořili křesťané a vše je v souladu s plánem křesťanského boha.  Svět byl přizpůsoben Bibli. Z velké části se jim to skutečně podařilo, což dokazuje počet lidí, kteří kladou rovnítko mezi pojmy evropská kultura a křesťanská kultura.

Naštěstí křesťané nebyli dostatečně důslední a také neměli prostředky aby skutečně vymazali dědictví antické civilizace. Část antického myšlení, vzdělanosti a znalostí zůstala po celou dobu křesťanství jako jakýsi spodní proud. Právě z ní vyrostla renesance, osvícenství i moderní doba.

Naše kultura je dnes jiná, protože už si alespoň občas dokážeme kulturního dědictví vážit i když třeba nezobrazuje právě náš světonázor. Křesťané však nejsou jiní příliš dlouho, alespoň ne z hlediska dějin.

Islám se od svého vzniku choval velmi podobně, jako rané křesťanství. Především na území, které ovládal zmizely předislámské svatyně a stavby, pokud to bylo v možnostech ničitelů. Opět byla vypálena Alexandrijská knihovna (mezitím znovu vybudovaná, ale méně významná), tentokrát již naposledy. Mohamedův nástupce chalífa Umar ibn al-Chattáb (psáno též jako Omar) však narazil na hranice svých finančních možností, když se pokusil zničit egyptské pyramidy.

Jinak byli ovšem islámští exterminátoři o něco důslednější než ti křesťanští, což se projevilo mimo jiné také tím, že po liberálnějších obdobích známých jako „zlatý věk islámu“ už žádný podobný rozvoj nepřišel. Není čemu se divit, spodní proud antické vzdělanosti, který Evropu přivedl k rozvoji se totiž muslimům podařilo zcela vymýtit.

Tvůrci tohoto období, na něž se islamofilové tak rádi dovolávají, totiž byli z dnešního pohledu jen zřídka řádní muslimové. Našli byste mezi nimi jinověrce, první skutečné sekularisty a ateisty. Zkuste si vyhledat jména jako  al-Razi, Al-Ma’arri, Ibn Rushd, al-Khwarizmi, Geber… Kdyby se narodili v osmdesátých letech minulého století, většina z nich by byla v nejvyspělejších současných muslimských diktaturách v současnosti buď ve vězení nebo po smrti. Připisovat „zlatý věk islámu“ skutečně islámu, je proto stejně zhovadilé, jako připisovat římskokatolické církvi zásluhy na znovuobjevení heliocentrismu.

Také moderním islámským ničitelům památek šlo vždycky o to vyrvat zemi paměť. Arabové, Peršané, Syřané, Tunisané, Libyjci, Maročané, Turci, Pákistánci, Kurdové, Afghánistánci a desítky dalších národů musejí především zapomenout, svou kulturní historii, to že byli někdy něčím jiným, než součástí ummy. Dokonce i to, že byla nějaká doba před příchodem nového chlífátu.

Už dnes se zdá, že je islám směrem, kterým se chce evropská politická elita ubírat. Když se naposledy něco takového podařilo křesťanům, následovalo potom v Evropě tisíc let temnoty.