Víra, ateismus a původ morálky

Autor | 25.03. 2020

Zatímco nejrůznější náboženské skupiny mají ve veřejnoprávních médiích poměrně velký prostor k prezentaci, názor ateistů zazní málokdy. A to i přesto, že jde co do vztahu k víře o nejpočetnější skupinu v Česku. Výjimky se ale najdou – v roce 2017 se v rozhlasovém pořadu Pro a proti utkal Petr Tomek z Ateistů ČR a ultrakonzervativní katolík Michal Semín. Stěžejním tématem byla otázka mravní identity ateistů a místy to působilo, jako by snad Tomek musel ateisty obhajovat, protože u věřících se s morálkou jaksi předem počítá. Myslím si však, že opak je pravdou. Začněme obecně.

Stereotyp o tom, náboženství je spjaté s morálkou lze napadnout už na základě úsilí, které musíme k udržení svých morálních hodnot vynaložit. Co je morálnější? Konat dobro z mého vlastního přesvědčení a poznání, nebo konat dobro proto, že mi to nějaká vyšší bytost přikazuje pod pohrůžkou násilí a trestu? Nevyžaduje ta první varianta více úsilí a není tím pádem hodnotnější? Zatímco ateistická morálka je většinou založena na jakémsi světském kategorickém imperativu, společenské smlouvě či ideologii, morálka náboženská není podrobena žádnému racionálnímu zdůvodnění. Prostě mi to přikazuje nějaká kniha, ta představuje neomylnou autoritu a hotovo. Revize morálních postulátů či jejich adaptace na 21. století by již zaváněla rouháním. Je to jednoduché, účelné, ale nikoli morální. Na rozdíl od vnitřní motivace ateisty, věřící přijal morální pravidla zvnějšku. Nejedná altruisticky, ale jde o kalkul – čím víc morálky, tím větší pravděpodobnost nebe, Valhally či panen.

Kdybychom šli ale do hloubky, zjistíme, že brát si příklad z velkých náboženství a jejich svatých textů by nebylo moudré. Příkladem budiž Bible. I kdyby Bůh podal přesvědčivé důkazy o své existenci, bylo by naší morální povinností jej odmítnout, už jen z toho důvodu, že zejména ve Starém zákoně porušuje nejen vlastní desatero, ale i Listinu základních práv a svobod. Stačí si vzít za příklad třeba Noemovu archu. Bůh se rozhodl vyhladit lidstvo (i zvířata, ta k tomu přišla jak?), protože byl pohoršen všeobecným úpadkem. Jak se zachoval k těm, kteří se morálně nijak neprovinili? Dal jim možnost zachránit se tím, že si postaví lodě, řekl by křesťan na jeho obhajobu. Můžeme tedy křesťanského Boha považovat za morálního? Těžko, zkusme si totiž představit analogickou situaci. Důstojník wehrmachtu zaklepe u dveří židovské rodiny a oznámí jim, že buď okamžitě vypadnou na Sibiř, nebo zítra jedou dobytčákem do Osvětimi. Budeme onoho důstojníka považovat za morálního člověka, který dal těm lidem svobodnou volbu? Když už tedy chtěl údajně dokonalý a milující Bůh uplatnit hromadný trest smrti, bylo pro něj složité sežehnout bleskem vybrané jedince? Anebo vypovídá globální genocida spíše něco o jeho charakteru (respektive charakteru těch, kteří psali Bibli)?

V diskusích s křesťany obvykle zaznívá, že Bůh má s námi mnohem složitější plány, než můžeme našim omezeným pohledem pochopit (klasický argument, jímž se obhajuje holocaust). Nicméně neargumentovali podobně třeba bolševici, když posílali na smrt tisíce nevinných lidí? Pakliže někdo připouští zabíjení spoluobčanů v zájmu nějakého vyššího dobra či vznešené pravdy, nemívá to dobré konce. Globální humanistický konsensus bez ohledu na náboženství nám říká, že lidský život je na prvním místě. Jakmile toto zpochybníme, civilizace končí. A zde je právě onen kámen úrazu. Je pošetilé kritizovat církve, že překroutily původně šlechetnou myšlenku abrahámovských náboženství. Kdepak, ta myšlenka je chybná už při prostudování těch nejzákladnějších pramenů. Skvěle to dokládá nekonečný spor o to, kdo je autentickým muslimem – liberál, který si Korán upravil pro 21. století, anebo militant, který bere svaté texty islámu doslovně?

Většina křesťanských církví rovněž uznává (v souladu s Biblí) tezi, že člověk, který vědomě odmítne přijmout Boha, půjde automaticky do pekla. Ptal jsem se křesťanů (podotýkám, že několika různých církví), proč by měla má duše věčně hořet v pekle, pakliže celý život pomáhám druhým, bojuju za spravedlnost a zkrátka nepotřebuju svou morálku opírat o neviditelnou božskou autoritu, zatímco drogově závislému recidivistovi stačí, když na smrtelné posteli přijme Ježíše a odpovědí bylo alibistické tvrzení o tom, že je to sice problematické, ale takto to vymyslel Bůh. Opět se naskýtá otázka, zda nemít s takovým Bohem morální problém.

Z hlediska morálky to tedy vypadá, že údajnému Bohu je úplně jedno, zda se chovám dobře či špatně. Už na základě přikázání „V jednoho Boha věřiti budeš“ je zřejmé, že Bůh je nevyzrálý ješita, který se mstí těm, jež využívají pochybnosti, jimiž Bůh lidstvo sám obdařil. To má být zdroj mé morálky? Některé církve uznávají, že například africký domorodec do pekla nepůjde, protože se s Biblí neměl možnost setkat. Jakmile by mu ji ovšem nějaký křesťanský misionář vnutil, už by měl svobodnou možnost přijmout či nepřijmout víru a tehdy už by v případě odmítnutí do pekla po smrti putoval. Je pravda, že v takových situacích musí mít příslušná nebeská komise těžké rozhodování. Byla kniha napsaná ve srozumitelném jazyce? Měl domorodec dostatek času na četbu? Pokud Bibli nepochopil a tudíž nepřijal, je to jeho chyba?

Celé je to samozřejmě postaveno na psychologickém triku, který lze analogicky zjednodušit takto: „Buď budeš každý den hodinu skákat o jedné noze a ve 12:45 si nasadíš červenou čepičku, nebo ti po smrti budou celou věčnost vrtat zuby bez narkózy“. Dotyčný si uvědomuje absurditu určitého jednání, ale zároveň s jistotou neví (a ani nemůže) vědět, co vlastně po smrti bude a zjistí, že vynaložené úsilí je pořád ještě menší zlo, než riskovat věčné vrtání. Není to nic nového. Tento psychologický trik popsal už v 16. století filozof a matematik Blaise Pascal. Z hlediska křesťanské psychologie je to však prachsprosté vydírání a náboženská morálka není nic jiného, než postoj zdeformovaný strachem, indoktrinací a nevědomostí.

 

7 thoughts on “Víra, ateismus a původ morálky

  1. Alibaba

    Já taky beru morálku jako cituji: …morálka je většinou založena na jakémsi světském kategorickém imperativu, společenské smlouvě či ideologii,… , a neberu ji automaticky za ateistickou.
    I křesťané se tak chovají, protože žijeme v jedné společnosti a otroci by jim neprošli. 🙂
    A že jsou křesťané psychologicky vydíráni (poslední věta článku) je nutné, jinak by církev nebyla tu šaškárnu schopna ukočírovat (věřící by se blbě ptali a pak by mohl červík pochybností zažehnout “požár”, takhle jsou zastrašení) a finančně by na tom nemohla parazitovat.

  2. Jakub

    Ach jo, naprosté nepochopení křesťanství jako takového. Člověk hledá KRITIKU náboženství, argumenty, postoje a nachází jen nevzdělanost, neinformovanost, představy a předsudky. Jedna strana jako druhá…. a hledající člověk, aby zase zabil 2 hodiny zkoumáním zbytečného webu 🙁 jsem znechucen.

  3. FilipFilip Post author

    Jakub: Zkuste být konkrétnější, na takto obecný argument se nedá reagovat.

  4. Medea

    @Filip

    “Tento psychologický trik popsal už v 16. století filozof a matematik Blaise Pascal.”

    Blaise Pascal (1623 – 1662) žil v 17. storočí.

  5. Medea

    @Filip

    “Jakub: Zkuste být konkrétnější, na takto obecný argument se nedá reagovat.”

    Ja v Jakubovom príspevku žiadny argument nevidím, len nejaké odsudky 🙂

  6. toli

    Yes,Kuba je pouhý křesťanský prudič 🙂

  7. Alibaba

    @ Jakub
    A co jsme na křesťanství nepochopili?
    Já jsem nepochopil, k čemu je křesťanství (a jiné náboženství) dobré?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *